Biely Boh

Zrození Planety psů. __ Kornél Mundruczó měl zřejmě ambici natočit poctivý umělecký film (film se v dedikaci přihlašuje k zřejmě nejslavnějšímu maďarskému auteurskému režisérovi Miklósi Jancsóovi) na téma krutosti člověka vůči zvířatům (nebo možná obecně krutosti silnějších vůči slabším?), ale za mě se výsledným tvarem více blíží poetice nízkorozpočtových (a právě proto) exploatačních horrorů. Ano, tušil jsem do čeho jdu. Ano, věděl jsem, že se mi spousta scén nebude líbit. Ale... tenhle film to své téma tlačí děsně na sílu, zcela zřetelně manipuluje s mírou divákova (spravedlivého) vzteku. Příklady: pracovníci odchytové služby jsou očividně sadisté (jako by už tak nebyl dost znepokojivý svět, v němž jde odchytová služba na psa s tyčí s zdrhovací smyčkou, aby ho mohla zavřít do kotce, ne, zdejší "chytači" si to musí ještě užívat); většině dospělých postav silně vadí, že je Hagen kříženec (tj. že není čisté rasy), fakt jsem čekal, kdy začnou hajlovat(!); těm, kterým Hagenův původ nevadil, těm hned začalo v hlavě šrotovat, jak by na něm mohli vydělat (tedy dospělí: buď toulavého psa nevidí, nebo ho chtějí zlikvidovat, nebo se jim oškliví, nebo ho chtějí zpeněžit); vážně široko daleko se nenachází nikdo, kdo by neměl empatii na úrovni dozorce v lágru - já si tedy o lidstvu nikdy nemyslel nic dobrého, ale tady to už zavání karikaturou. Poslední půlhodina, v níž spoiler zdivočelí psi povraždí všechny, kteří Hagenovi kdy ublížili (včetně udavačské sousedky, jejíž ústrk Hagen nemohl pochopit), jako by v celé Budapešti nežil nikdo další spoiler radši ani komentovat nebudu, bůhví k jakým béčkovým hovadinám a.k.a. Žralokonádo a spol. bych se musel vztáhnout, aby se mi podařilo to finále vám nezasvěceným nějak přiblížit. 35 % (22.01.2024)

Největším problémem filmu je jeho rozdělení do dvou dějových linií - jedné psí, která zaujme a jedné člověčí, která je vyplněná vatou. Osobně bych ocenil oslabení "rodinného příběhu" ve prospěch rozvinutí podobenství, které se v jednotlivých symbolech objevuje jen sporadicky (ale přiznávám, že u věty "Už dělají seznamy" mě trochu zamrazilo). Možná ale právě o to režiséru Mundruczóovi šlo - vytvořit film pro širší vrstvy, který zároveň ponese aktuální poselství o nesnášenlivosti a xenofobii. Závěr filmu bych naopak vyzdvihl. Hodně jsem po projekci přemýšlel o fenoménu roztřesené kamery - jakkoli mi to přišlo na začátku otravné a samoúčelné, není pochyb o tom, že recipientova snaha "ustálit" obraz pomocí detailu, na který se soustředíme (nejčastěji na lidském obličeji) způsobuje, že takto snímaný film navozuje dojem kontaktnosti. Což pro budování vztahu k postavám má určité opodstatnění. (05.08.2015)

Vzestup Planety psů natočený s důraznou artovou energií a bohužel i všemi klišé, logickými oslími můstky, banalitami a hrou na efekt, které se hodí spíš k hollywoodským katastrofickým schématům. Zamýšlené podobenství o xenofobii a dominanci "bílých bohů" nad "méněcennými rasami" se smrsklo na pár okatých symbolů, plochých postav a nepřesvědčivých replik. Práce s psími herci, energické vedení kamery a práce se zvukem v některých momentech vybočí, ale navzdory dynamickému pohybu postav po mizanscéně působí Bílý bůh spíš jako táhlé psí vytí. Zklamání, osobně bych od vítěze sekce Un certain regard očekával víc než jen průhledné psí oči. (21.01.2015)

Příběh jedné nadějné trumpetistky s nádhernýma očima a velkým srdcem, ve kterém chová hlavně svého čtyřnohého přítele, někde v pozadí možná i matku a otce, je rozdělen do několika rovin, z nichž jedna, žel přírodo, lehce zabředává až do nešvarů holywoodských. Nicméně evropský nádech a přece jen jiný styl vyprávění je hodně znát, a proto si lze užít výborně rozložený děj, jenž v závěru fantasticky graduje a i přes zbytečně rozpitvaný psí revenge, mající za úkol působit přesně tak, jak to popsala Khalesi, i když celá podstata tohoto podobenství či metafory byla jasná už při započetí této krvavé akce, jsem se u filmu skutečně bavil, k čemuž dopomohla i vynikající režie, završená úžasně nasnímaným mírumilovným závěrem a hlavně samotná Lili, jejíž představitelka má pro českého diváka velice trefné příjmení. [Filmový Klub Citadela-Litvínov] (02.11.2016)

Jako deklarovaná metafora mocenských vztahů a vykořisťování napříč etniky v rámci společnosti je Mundruczóův "Bílý Bůh" příliš těžkopádný a naivní. Dokonce by se dalo říci, že stejně jako psi ve filmu se projekt vymkl kontrole a režisér se nechal strhnout realizačními výzvami a potenciálem ke spektáklu na úkor sdělení. Jenže co když to, co někteří Mundruczóovi vyčítají, představuje právě jeho podstatu, ke které se čím dál tím více propracovává? Co když je to vskutku evropský ekvivalent Cuaróna, který se nezpronevěřuje svým skromným kořenům, ale naopak se postupně propracovává ke stále ambicióznějším a opulentnějším projektům? Již jeho dřívější snímky nesly zárodky high-concept artu, k čemuž ve svých posledních projektech přidává ještě vyloženě blockbusterový produkční rozměr. A tak zatímco jako východoevropská festivalovka vzbuzuje "Bílý Bůh" rozpaky, jako euro-artová variace hollywoodského psího melodramatu je dostatečně podvratná a myšlenkově podnětná. Ale především zůstává naprostým úkazem a produkčním mega počinem, který fascinuje sveřepostí v analogové realizaci sekvencí, které by kdokoli jiný okamžitě zavrhl, nebo by je vyřešil digitálními efekty. I takto může vypadat solitérní dílo. (12.04.2020)