Vyššia moc

„Jsme na dovolený, nebudeme si to kazit. Tohle už je za námi. Přišla lavina, vyděsilo nás to, ale nic se nestalo. V pořádku?“ - „Ano.“ Tak ne. Selhání muže, „hlavy“ rodiny, je v tomhle filmu totiž až příliš fatální. Neschopnost přiznat slabost postupně narůstá od obludných rozměrů. Počínající lehké dusno se mění v těžké, atmosféra houstne. Třeba takové stupňování trapnosti při posezení s přáteli byla dost síla. Ale i přes všechnu tu hořkost jsem se musel smát, jak moc trapně mi jako pozorovateli bylo, naštěstí zcela záměrně. Snímek není jen sondou do rozkladu vztahu, ale též výpovědí o mužích a ženách současné společnosti, jak dokresluje i výpověď na konci komentáře. Škoda podivného závěru, ten jakoby ani nepatřil ke zbytku filmu. Celkově dávám silné 4*. „Ale nemáš někdy strach, že tě opustí, že zůstaneš sama?“ - „Jo, člověk má strach, že zůstane sám. Ale mám kolem sebe spoustu jiných lidí, co pro mě hodně znamenají. Nemám jen manžela a děti. Nemůžu si budovat sebevědomí jen na tom, že jsem něčí žena nebo matka.“ (12.05.2018)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

Za mě osobně šlo o zklamání. Proč je v žánru filmu uvedena komedie, jsem nepochopil, jako drama by na mě snímek fungoval skvěle, kdyby byl o hodinu kratší. Těch záběrů na zasněžené Alpy, zasněžené lesy a zasněžené střechy bylo jako naváto. Místy jsem si při dlouhých detailech na ocelová lana připadal, jako kdybych prováděl inspekci lanovky z důvodu bezpečnosti jejího provozu. Chtělo to buď kratší stopáž, nebo více záživného děje. (05.01.2020)

"Tygr sněžný už se řítí! Láska, sliby... vše je v řiti. Kdo uteče, vyhraje? Manželství tě vysaje!" Citově odcizeným interiérem moderního hotelu, v lyžařském ráji, obchází ďábelsky moderní strašidlo vysoké rozvodovosti. Víří sněhový prach nejistoty, žízeň hasí vysoce uměleckým vysáváním chlapských slz a děsně rozpindává malicherné spory, místo aby si ještě jednou pořádně zařvalo jako na lesy a došlo tak, uprostřed majestátních horských štítů, vnitřního klidu a emoční rovnováhy. Bohužel, zodpovědným rodičům dnešní rozháraná doba nepřeje. A artové filmy už vůbec ne. Nejvíc pobavil recept na obnovení soudržnosti rodiny: Na horách nedbejte na mlhu, hustou tak, že by ji Hanč s Vrbatou mohli krájet, navzájem se poztrácejte, své malé děti opusťte a ponechejte samotné uprostřed bílé tmy (to nemělo chybu, jak náš tatínek Jeníčkovi a Mařence utekl do mlhy, nejspíš si mumlaje: "Hlavně zachránit manželku, děti si uděláme nové" :-)), a pak, když se všichni, díky šťastné náhodě (ehm, díky scénáři), opět shledáte, zavýskejte si radostně: "Zvládli jsme to! Rodinu jsme zase stmelili!" Ve strhujícím finále pak rodinku povozil autobusem řidič kamikaze. Co tím chtěl básník říci, jsem nepochopil, což mě, coby řidiče dabldekru, pochopitelně rozrušilo. Art jako kráva. Jen pro lyžaře. (06.04.2022)

"Já sám jsem obětí svých instiktů." Herci odvedli dobrou práci a myslím, že víc prostoru prostě neměli, kameraman je též hoden ocenění. Režiséra bohužel už pochváliti nemohu...snažil se dostat do filmu příliš mnoho, cítila jsem jeho velkou snahu zaujmout a na můj vkus tlačil na pilu moc. Zvláště poslední scénou s autobusem mě doslova už naštval. Představte si, že lyžujete..krásná zasněžená krajina, pěkný počasí, kopce bez lidí, klid....a vy mechanicky střiháte oblouky, sem tam si řeknete to je paráda, večer si zajdete do baru.....a nebo se zkusíte naladit na přírodu a na ten kopec co je pod vámi, poslouchat co ticho říká, co říká hora, co je pod vrstvou zmrzlého sněhu...to je zkrátka úplně jiný zážitek....myslím že k pravdivosti stačí skutečně málo, ale chápu, že to "málo" je téměř nadlidský úkol najít...někdo to umí a Ruben to není (zatím). (07.10.2014)