Réžia:
Nuri Bilge CeylanKamera:
Gökhan TiryakiHrajú:
Haluk Bilginer, Melisa Sözen, Demet Akbağ, Ayberk Pekcan, Serhat Kılıç, Nejat Isler, Tamer Levent, Nadir Sarıbacak, Mehmet Ali Nuroğlu, Gülsen Özbakan (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Aydin, bývalý herec, vlastní v centrální Anatolii malý hotel, kde žije se svou výrazně mladší ženou Nihal a sestrou Necla, která se právě zotavuje z nedávného rozvodu. Turistická sezóna pomalu končí a okolní krajina se začíná zahalovat do bílých sněhových závojů. Hotel se v tomto období stává úkrytem, ale i místem, ze kterého není úniku a které otevírá staré rány a podněcuje vzájemnou nevraživost jeho obyvatel. (Film Europe)
(viac)Videá (2)
Recenzie (88)
Předpokládal jsem určitou kvalitu, ale abych se ani chvíli nenudil u tureckého koprodukčního dramatu, které má přes 3 hodiny, prakticky se v něm jen mluví a někdy ani to ne, to jsem opravdu nečekal. Práce kamery byla výborná (nejvíc se mi líbila symbolická scéna s puštěním koně) a stejně tak i dialogy, především sourozenecké a ještě víc manželské rozhovory jsem dost hltal. Hodně z řečeného shledávám velmi smutným a pravdivým. Z některých dialogových momentů mi bylo dokonce do hodně hořkého smíchu. A co bylo důležité, takřka maximálně jsem se ztotožnil s postavou Aydina, každou minutou jsem se totiž (navzdory věkovému rozdílu) v hlavním mužském hrdinovi viděl víc a víc, stále častěji mu rozuměl…až mě to trochu chvílemi děsilo. A přestože největší emocionální nálož (pasáž u otevřeného krbu, konkrétně monolog zhrzené ženy opětovaný tichým, křečovitým a tolik říkajícím úsměvem jejího muže) přišla už hodinu před koncem, zbývající čas, jakkoli ne tak citově strhující jako předchozí dění, rozhodně nebyl pouhým natahováním a samotný konec s „nevyřčeným“ vyznáním zaútočil na diváka neméně úderně (myšleno však v čistě kladném slova smyslu). Zimní spánek, který byl mým prvním (a jistě ne posledním) počinem od Ceylana (snad jsou i další jeho snímky plné tak zajímavých a pravdivých myšlenek), hodnotím vzhledem k lehce slabší třetí hodině plným počtem se stejným přívlastkem (a k filmu bych se chtěl časem zase vrátit). „Přál bych si, abych byl úspěšný a charismatický herec o jakém jsi snila. Ale nejsem. Jsem prostý člověk. A co je horší, jsem za to rád.“ ()
„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% ()
Ceylanův duchovní patron Čechov vyvřel na povrch Anatolie a výsledkem je zredukovaná magie plynoucího času a bohužel i oslabená síla filmového jazyka. V dílčích momentech podmanivě ospalé, zamrzlé a zemité, jindy ale jen příliš doslovné a zahleděné do vlastní mnohomluvnosti. U Čechova každé slovo váží, u Ceylana se občas slova prostě a jenom zbůhdarma sypou. I tam, kde film obstojí bez nich. ()
Když jsem si dělal dramaturgii filmů, který na festivalu Be2Can navštívím, tak u Zimního spánku jsem se bál, že pro jeho dlouhou stopáž, přetavím Zimní spánek v divákův spánek, ale nakonec zvítězila zvědavost nad čím, že si to kluci a holky v Cannes zaslintaly. Musím uznat, že film má v sobě sílu, která umí přitáhnout a udržet pozornost, ono ostatně u filmu, který je založen na dialozích ani nic jiného nezbývá. Zimní spánek má svoje pihy na kráse. V některých pasažích působí až zbytečně ukecaně a dialogy vedou odnikud nikam. Děj, tak jak ho známe v rovnici, máme zápletku, dáme vývoj příběhu a uděláme finále, tady absolutně neočekávej. Všechno je založený na postavách, jejich vzájemných vztazích, vnitřních duševních bouřkách a fantastických hereckých výkonech. Záležitost jak dělaná pro divadla, ale ty dialogy bych se teda učit nechtěl. Fascinovalo mě jak slovní vatu dokázal během jedné vteřiny vystřídat emotivní uragán. Trošku to střihnout, ale ne zase nějak moc a máme dokonalost. ()
Objevují se tu v komentářích pochvaly, ale i kritiky. Chápu je. Po Anatolii byla laťka nastavená proklatě vysoko. Nuri Bilge Ceylan pro mě i nadále spolu s Abbasem Kiarostamim zůstává nejlepším filmařem, hodnotíme-li vizuální podobu (kamera, zvuk). Tentokrát se však kdoví proč rozhodl pro konverzační film. Sekvence, odehrávající se venku, jsou stále jeho silnou zbraní - dokonale se pohybující kamera (to samozřejmě platí i pro interiéry), skvěle zvládnuté prostorové ruchy (štěkající pes, zvuk kroků), lokace. V rámci vyprávění dobře pracuje s napětím, šokovat umí detaily (intence), kterých si ani nemusíte všimnout. Proč se ale většinu filmu jen naprázdno filosofuje, to fakt nevím. Příkladem budiž asi půlhodinový dialog se sestrou, zatímco Aydin je otočený na židly od notebooku. Argumentace naprosto do prázdna, navíc v turečtině (nezní moc libě). Ztracené tři hodiny a výstraha - příště prosím pojďme zase ven! ()
Galéria (42)
Zaujímavosti (7)
- Ide o film s historicky najdlhšou minutážou, ktorý získal Zlatú palmu. (hanakonochi)
- Filmovanie snímky prebiehalo na viacerých miestach v tureckej Anatólii vrátane Kapadócie. (MikaelSVK)
- Scenár k filmu mal až 285 strán. Jeho tvorba trvala takmer pol rok. (MikaelSVK)
Reklama