Mami!

(2x) Nonkonformnost, s jakou ve svém posledním celovečerním filmu Xavier Dolan zaútočil na jedno z nejcitlivějších témat lidského života, je troufalým, ale jistě ne samoúčelným mementem s hmatatelným psychologickým přesahem. Odvaha, trpělivost, zoufalý pokus nahradit chybějící mezičlánek standardního rodinného trojúhelníku se v Dolanově pojetí mění v nebezpečnou hru s lidskou nevyzpytatelností, vnitřní neukázněností i nezvladatelnou hyperaktivitou, která se ve vypjatých okamžicích stává hrůznou apokalypsou pro všechny zúčastněné. Ovšem způsob, jakým Dolan dociluje závěrečného strnutí divákova duševního rozpoložení, není čistě narativní, ale stejně jako v předchozích režisérových filmech zde největšího úspěchu dosahují výtvarně i hudebně uchvatitelná intermezza (skromná pocta neslavnějším songům devadesátých let v podání předních pěveckých ikon se rozhodně neodehrává na základě ledabylého výběru, ale má předem určené místo i smysl) a především volba netradičního obrazového formátu, zdůrazňující citovou proluku hlavních hrdinů. Nevyčerpatelná inspirace lidskou fyziognomií je v jistém slova smyslu také jedinou možností, jak lze alespoň v minimálním časovém limitu nahlédnout do duše jednajících postav. Anne Dorval, koncertující v roli ustarané a životem smýkané matky, která se dle slov druhých nikdy nenaučila mluvit slušně, Suzanne Clément, lyrická hrdinka, která zásadním způsobem naruší již tak dramatický život ústřední dvojice, i sedmnáctiletý Antoine-Olivier Pilon coby titulní hrdina, agresivní a samorostlý příslušník současné teenagerovské generace, se náhle ocitají ve filmu pro tři herce a jejich komorní souhra se po několika málo minutách přetváří ve fascinující přehlídku drásavé lidské tragédie, v níž navzdory nepříznivým podmínkám stále přežívá šance na milimetrový střípek láskyplné sounáležitosti. Mami! je film o pocitech, o lidech a jejich marném zápase s osudem, ale také o tom, že mezi láskou a nenávistí je velice tenká propast, do které občas spadne každý. #Mezipatra 2014 (12.11.2014)

Obě herečky jsou perfektní, a ani ten blonďáček za nimi příliš nezaostává. Pokud jsem dobře pochopil úvodní titulky, tak je film zřejmě sci-fi. Každopádně má silný příběh vztahu matky a obtížně zvladatelného syna, výborné dialogy, výběrový soundtrack, hrátky se čtvercovým obrazem dávají smysl a kameraman dobře zvládl udělat z tohoto omezení přednost. Možná to mělo být trochu kratší, ale jinak u mne pozitiva výrazně převažují. (14.03.2018)

Filmová výzva číslo dvě v karanténě - průzkum světové kinematografie, Kanada. Natočit takový film v pětadvaceti letech, to se musí snoubit nesmírný talent, umělecký cit a dostatek životních zkušeností. Xavier Dolan mě již podruhé ohromil. Není to příjemné dívání, musel jsem si ten film dokonce nadávkovat. Strastiplné rodinné drama, který nezadržitelně spěje k očekávanému vyústění. I tentokrát musím ocenit výborně zvolenou hudební stránku, písničky přesně korespondují s dějem. (26.06.2020)

Mommy je nesmírně ambiciozní film, o čemž svědčí i ohromný počet emocí, které nabídne. V jednu chvíli se geniálně hláškuje, ale ani se nenadějete a snímek přeladí na vážnou notu. Dále musím vyzdvihnout NESKUTEČNÉ (!) herecké výkony, skvělý soundtrack, nápaditou změnu formátu obrazu a pár geniálních scén (vrcholem je smích u vína)... No ale protože mi stále nepřichází ta správná slova, tak to uzavřu prostě tím, že tenhle snímek řadím vůbec k tomu nejzajímavějšímu, co jsem za poslední roky viděl. (30.10.2014)

"Nezapomeň na to, co říkal táta: Chyť budoucnost za koule, a ojebej minulost zezadu." ___________ Asi nejintenzivnější emocionální jízda jakou jsem kdy zažil, audiovizuálně pohlcující vztahový coming-of-age drama, a v neposlední řadě nejupřímnější filmová výpověď o tom, že život je nelítostná kurva. Výpověď je to mimořádně drsná, a přitom tak neobyčejně subtilní. Xavier Dolan ve vrcholný formě – natočit takový mistrovský a esteticky opojný dílo ve 24 letech chce koule ze železa.... redefinice poetry in motion. (02.01.2020)