Jessica Jones

1. série - 90% - Psychologickou propracovaností snad ještě dál než Daredevil. Stačilo pár epizod a o všech postavách, i těch sebevedlejších, jsem věděl tolik, že by na to jiné seriály potřebovaly minimálně dvě sezóny. Jedinečný počin, který se svou podstatou zásadně vymyká všem superhrdinským zvyklostem, ale z Jessicy Jones dělají dvě vztahové dynamiky. Tou překvapivě silnější a emocionálnější je girl power mezi Jess a Trish, pouto, které je dost možná nejuvěřitelnějším a životně nejpotřebnějším komiksovým přátelstvím všech dob. Tou druhou je pak samozřejmě toxická síla mezi Jessicou a Kilgravem, pnutí, které hlavní postavu z velké části definuje. Právě tam ale směřuje moje jediná obava. I v rámci úspěchu Netflixem budovaného vesmíru je plánovaná druhá série zapotřebí, ale její nezbytností si díky příběhu o překonávání limitů vlastního já a odpouštění jiným i sobě samé nejsem jistý ani trochu. Jako samostatný příběh rozhodně za pět, takhle na poslední chvíli cukám zpátky a počkám, co přinesou věci příští. 2. série - 85% - Zatímco ostatní Defenders mají svoje typické prostředí nebo rozpoložení a Daredevil válčí s morálními dilematy, Luke s těmi sociálními a takový Iron Fist zase s mystickými, Jessica stále nejvíc bojuje sama se sebou. Právě ona nepotřebuje kulisu New Yorku, nepotřebuje, aby jí protivníka dělal Kilgrave, nepotřebuje vlastně nic a díky tomu je tak nejsamostatnějším počinem Marvel-Netflix aliance i nejzajímavějším a nejsilnějším charakterem. Sám jsem byl v šoku z toho, že celá sezóna si vystačí i s absencí dlouhodobého záporáka, protože nově příchozí buď jen nenápadně přihrávají (Pryce) nebo antagonisty nejsou (Alisa). Překvapivě nejnenáviděnější postavou druhé sezóny je tak jednoznačně Trish. Ne kvůli zpěvu oblíbeného megahitu It's Patsyyy, ani kvůli rozporuplným vztahovým rozhodnutím, ale kvůli spoustě činů, které působí, jak kdyby dělala naschvály svým blízkým, Jessice i sama sobě. Právě kvůli ní je zážitek tentokrát o malý krůček slabší, ale už to, že dokáže seriál i bez vy-víte-koho držet krok s napětím nacpanou první třináctkou epizod, je pochvalou samo o sobě. 3. série - 80% - Nepřekvapivě pořád velmi teskné, na správných místech až bolestivě pravdivé a v první řadě vypovídající o tom, že někdy ti nejpalčivější vnitřní démoni vystupují na povrch ve společnosti zdánlivě banálních problémů. Poslední sezóna bloudění titulní hrdinky je zdaleka nejcivilnější a ačkoli žádnou dlouhodobou linku celého Defenders univerza nerozvíjí a o svých souputnících hovoří jen velmi sporadicky, líbí se mi, že právě konec je jaksepatří melancholický. Opět s Jessicou, jejíž nejlepší kamarádka je buď lahev dobrého pití nebo nevlastní sestra, se kterou je víc starostí než radostí. Čistě komiksových prvků se tentokrát vyskytuje naprosté minimum, což je snad ten důvod, proč si to rozlučka od kritiků i diváků docela slízla. Já si ale budu ten posměšný úšklebek Krysten Ritter pamatovat s patřičnou vděčností. (29.02.2016)

Líbí se mi, že Jessica Jones nedá divákovi na začátku nic zadarmo. První díl je nepřehledný, se spoustou informací, které začnou dávát smysl až později. Zároveň jde o změnu paradigmatu v pojetí superhrdiny - Jessica Jones a Luke Cage se neschovávají za barevné pláště a rádoby-cool aliasy, naopak se na celé to komiksové paradigma dívají s nadhledem ("Kdo kruci pojmenuje sám sebe Killgrave? Proč ne třeba Zdechlá mršina?"). Je příznačné, že revize superhrdinského žánru přichází zespodu - ze seriálového média a od hrdinů, kteří nejsou polobohy. Koneckonců hlavní padouch není ve výsledku ničím, než zvláštní schopností obdarovaným sociopatem, který netouží kontrolovat svět, ale ovládat jen jednu konkrétní ženu, na kterou je fixovaný. Jenom dvě věci mi na seriálu vadily - jednak zaměření na Kilgravea (Tennant je v roli brilantní, ale děj byl díky němu až moc natahovaný) a jednak ta hrozná generická "jakože-jazzová" hudba, která se vynořila ze stejně generických televizních produkcí devadesátých let. (10.01.2016)

- Look, I'm not gonna talk about my shitty story because there's always someone who's had it worse, someone's life who is ruined worse. - It's not a competition. Ač filmový noir a hard-boilovky obecně můžu, je imho dost nepopiratelné, že co se zahlcenosti narativními/charakterovými klišé a tropy týče, hůř na tom bývají už jen romantické komedie. Nejspíš právě proto Jessicu Jones (především v první polovině) tolik žeru: ona totiž bere typickou podobu noirových postav a skloubením s tématem psychologického traumatu jim dodává nebývalou hloubku a obsah, což je nejvíc vidět právě na ústřední postavě. Jessica je otravná, cynická, uchlastaná, odtažitá, zahořklá a neochotná chovat se s tou nejzákladnější mírou slušnosti i ke svým nejbližším – jinými slovy přiznaná a nepokrytá kráva, rovněž známá jako každý protagonista noirovek evar. Novinka je, že Jessica nejenom má ke krávovitosti (ač je k ní zjevně náchylná od dětství) legitimní důvod, ale tenhle důvod na rozdíl od klasických noirovek nepůsobí jako letmý náčrt z nutnosti, který je okamžitě odsunut do pozadí a jehož vliv na děj je přinejlepším minimální a skoro nikdy neobehraný. Dopady traumatu jsou tu naopak detailně rozebrány jak s ohledem na hlavní hrdinku, tak i na lidi okolo ní. Osvěžující taky je, že tímhle laděním se Jessica vymyká doznívajícímu trendu nesnesitelně kůl tomboyů, jelikož když už nic jiného, její vady a problémy jsou přinejmenším explicitně pojmenovány a glosovány, nikoli podávány jako rádoby unikátní a mentálně zdravý způsob, jak vyvstat nad šedý průměr. A jako přidaný bonus, superschopnosti hrdinů jsou zde vzhledem k charakterovému pojetí seriálu v podstatě irelevantní, takže pokud má někdo chuť narvat z té přehršle marvelovek, které jsou všechny jak přes kopírák, hlavu do drtiče na odpadky, tohle je dobrý kompromis. (13.11.2017)

Z mého pohledu zatím nejlepší komiksový seriál. Nechává za sebou dokonce i oslavovaného Daredevila. Dokonalý noir, který se přehrabuje základními atributy žánru a upravuje si je k obrazu svému. Temný, depresivní, pesimistický, jen místo cynického drsňáka s cigaretou je tu cynická drsná holka s flaškou, a místo bezcitné manipulátorky, bezcitný manipulátor. Seriál občas trýznivě pomalý, umožnující pořádně se vyráchat v té ponuré atmosféře, navíc komiksově nečekaně střídmý, se superschopnostmi spíše jako kořením než stavebním prvkem. Vystavěný na dospělých a v dnešním světě aktuálních tématech manipulace, zneužívání a psychického znásilňování, navíc bez potřeby cpát sem nekonečné souboje kostýmovaných pozérů. Boj za záchranu planety před megalomanským pánem zla tu nahrazuje mnohem působivější boj s vnitřními démony, traumaty minulostí a padouchem, který je děsivý, aniž by k tomu potřeboval atomovku. Krysten Ritter je navíc se svým minimalistickým herectvím dokonalým ztělesněním Jessicy, stejně jako je David Tennant dokonalý coby její protihráč Kilgrave, děsivé monstrum ukryté pod zdánlivě nenápadnou maskou. Bravo! Tohle bude v mých očích velmi těžké překonat. (17.05.2019)

1. séria - 65% Pozrime sa na to čo tu máme. Po Daredevilovi sa objavil ďalší člen, lepšie povedané členka, Defenders. A nie je to vôbec zlé. Krysten Ritter do role Jessicy Jones pasuje rovnako fajn, ako jej zadok do džínsov. Pred tým ako som sa do tohoto seriálu pustil, som veľa o nej nevedel, ale došlo mi, že nemám čakať akčný nárez v štýle Daredevila. Súkromná detektívka zo silou ako za štyroch chlapov si to tu občas rozdá na päste aj v posteli, takže núdza o zaujímavé scény nie je. Tak isto ani o príbeh, ktorý ponúkne aj fajn background. Trošku mi nesadol záporák, za to poteší, že sa tu objaví Luke Cage, ktorý pozdvihne trošku hodnotenie. Celkom spokojnost s prvou sériou, ale druhú už neplánujem pozerať. (20.10.2016)