Cesta na Kytheru

Můj první Angelopoulos. Celé je to skutečně krásné, ty zamlžené namodralé a hlavně velmi dlouhé záběry (po Tarrovi a Jancsóovi mám asi třetího do party) ve spojení s nádhernou posmutnělou hudbou a postavy, které nerozeznáváte podle tváří, ale zejména podle chůze a řeči celého těla. Bohužel jsem měl stejný problém jako MissJ, hlavně ve druhé polovině se mi už tak těžko sledovatelná dějová linie naprosto rozpadla před očima a film jsem tak nemohl vnímat úplně komplexně. (21.05.2013)

Stařec Spiros se po mnoha letech exilu vrací domů. Ale tam "rozeného" partyzána nechtějí nebo zůstávají stát uprostřed přechodu pro chodce jako je syn. "Cesta" však není monologem hrdiny, ale trialogem hrdinů: se Spirosem si nezadá jeho žena Katherina, ale i "renegát" Antonis, se kterým Spiros rozpráví "ptačí" řečí je velice výraznou osobností. Ostatní vrstevníci jsou už na hřbitově (Spiros tu tančí na píseň "saranta milla kokkina" (čtyřicet červených jablíček)", zbývá jen země, která nepatří těm, kdo si jí neváží, ale tomu, kdo si pro ni přišel, protože mu je dána, protože je to jeho země zaslíbená. Ego eimai - To jsem já... A jak to dopadlo? Vyhoštěný Spiros pluje se svou ženou mezinárodními vodami. A my? Zůstáváme na slavnosti ve starém přístavu. (01.06.2016)

Přidávám se jednoznačně na stranu těch, kterým přišla druhá polovina o poznání slabší než první! V první polovině filmu je několik velmi zajímavých dějových přesmyček, které tomu dávají humorný nadhled. V druhé polovině vítězí urputnost líčení přítomného okamžiku. Další věc, ani kompozičně, ani koloristicky není film vyvážený. První polovina - velmi zajímavé kompozice a pozadí, ačkoli je vždy sinalé nebo v oparu, hraje nenápadnými pastelovými barvami, pro které má Angelopoulos zvláštní cit. Druhá polovina se topí v nudné ocelové šedi a rozvržení záběrů již není zajímavé. Do nebe volající absence polodetailů a detailů film velmi odcizuje. Všechny ty celkové záběry nakonec začínají působit naprosto divadelně a uměle. Samotnou závěrečnou pointu považuju za nerealistickou a patetickou. Poslední třetina filmu je vyloženě tuctová, nějaká, nepříjemná, vzpírá se diváckému vkusu. Patrně to byl režijní záměr, Angelopoulos s obyčejností a všedností hodně pracuje. Chtěl zřejmě dosáhnout toho, aby nám ta situace byla stejně protivná, jako hrdinům ve filmu. ...vesnice v horách byla skvělá. Když opomenu domy, a nechám na sebe působit robustní ploty z dlouhých kůlů a terénní terasy z velkých kusů neopracovaného kamene, působí to osídlení vážně bezčasím, až paleolitickým dojmem. Není třeba vysvětlovat nic víc o kultuře, tradici a historii Řeckého venkova. (03.02.2024)

Oproti O thiasos tu vnímám větší filmový manýrismus – a ačkoliv znám zatím od Angelopoulose jen tyhle dva filmy, troufám si tvrdit, že právě ten mu bude časem dělat potíže při životnosti výpovědi. Jinak je to ovšem nádhera. Takřka propočítaná kompozice diagonál policejních aut a autobusu v horách se mi otiskla do mozgu jak cejch. Stejně jako stmívání v hledišti s milenci po konci Hedy Gablerové anebo klavírní brnkání na nočním přechodu pro chodce. Stejně tak přesné šťouchnutí do žhavých uhlíků při 360˚ jízdě „mám v SSSR ženu a tři děti.“ Atd. – splývání reality a filmu je tu překrásné. (10.08.2022)

Taxidi sta Kithira - Cesta na Kytheru: to je teskná touha a zádumčivost i rozervanost řeckého ducha. Pokud tu chceme hledat symbolismus, nabízí se Télemachos a jeho zkoumání návratu otce Odyssa v souvislosti s reakcí věrně čekající ženy Pénelopy. Ale podstatnější je zde řecká realita, nezacelená propast národní tragédie, trauma z vykořenění (během bratrovražedných bojů docházelo k direktivnímu přesidlování z vesnic do měst), ztráta tradicí vlivem moderního pokroku (materialismus, odcizení, komercialismus, hodnotová vyprahlost). Je to násilné přerušení návaznosti, ale také neschopnost vyrovnat se se současností a zároveň i nepřipravenost samotné země Řeků smířit se s vlastní, tragickou a rozdělující minulostí. Trudnomyslnost se chvěje strachem ze ztráty všech vzpomínek mládí i všech důvěrně známých atributů života a místa. Stesk přináší nepředpokládané chování, navíc umocněné neobčanstvím (to byl skutečný problém, dovedený krásným sarkasmem až do té absurdní polohy). Já vítám i to propojení příběhu s filmovým procesem, neboť jednotlivá odcizení jsou hlubší, než se na první pohled zdá. Hlavním průvodcem zkoumání rozervané řecké duše je Alexandros (zajímavý Giulio Brogi), filmový režisér na jedné straně, a na té druhé syn dlouhodobě nepřítomného otce. Fascinace problémem vykořenění, to je, oč tu běží. Hlavním středem zájmu je Spyros (pozoruhodný Manos Katrakis), bývalý komunistický partyzán v návratu z dlouhodobé emigrace na jedné straně, na druhé vetchý pouliční prodejce. Ztráta všeho důvěrně známého a milovaného přináší však trudnomyslnost. Hlavní ženskou postavou je zde Katerina (zajímavá Dora Volanaki), věrně čekající Spyrova manželka, která i přes intimní pokoření je schopna dojít až k porozumění a opětovnému sblížení. Výraznější postavou je také Voula (dobrá Mairi Chronopoulou), Alexandrova sestra, která nemá pochopení, přesto i ona sama tone v odcizení niterné prázdnoty. Z dalších rolí: poslední Spyrův druh a věrný kamarád Panajotis (Jorgos Nezos), séf policistů, hledajících vystrašeného Spyra (Athinodoros Prousalis), bezradný velitel pobřežní stráže (Michalis Jannatos), rozčilený vesničan z druhé strany barikády občanské války Adonis (Dionysis Papajannopoulos), nebo šéf přístavních dělníků (Vasilis Tsaglos). Film sice končí symbolikou, přesto ho považuji za přímý a jasně definující propast v duších, v nepřekonaných traumatech a stavech vykořenění. Pro mě osobně svým tématem niterný, intimní. (21.07.2021)