Pátranie

Silný film plný humanismu. Chlapec, kterému ruští vojáci z hecu zabijí rodiče, utíká se svým malým bráškou ce nejdál od tragického místa, dítě ponechá na prahu jednoho domu a sám utíká pryč pryč pryč. Až ho sebere náklaďák s civilními utečenci, kteří jsou soustředěni ve větším městě mimo frontu. Jeho sestře se zprvu podaří nalézt svého nejmladšího sourozence, ale Hadžiho najde až na samém konci filmu. A pak je tu příběh Kolji, násilím vlečeného do konfliktu ruské armády s čečenskými džihádisty. Pozná krutý režim, který vládne v ruské armádě,neustálou šikanu, je mu zle z mrtvých, které vynáší z vrtulníku a nakonec odchází na frontu, která je skutečným děsem... Filmu musím dát pět hvězdiček, třebaže se autoři nezaměřují na původce války, čečenské separatisty, kteří se chtějí odtrhnout od Ruské federace a nastolit islámský stát s právem šaríja. To trošku zkresluje reálnou skutečnost, ovšem reálné jsou jistě krutosti, jichž se dopouštějí Rusové i na civilistech. Film nebyl dabován ani titulkován, protože nejsem schopen svým sluchem rozlišovat jednotlivá anglická slovíčka, diskuse mezi humanitárními pracovníky pro mě byly nesrozumitelné. Ale rusky si pamatuji dost - navíc u tohoto filmu netřeba žádných slov. (22.03.2018)

Hodně drsný snímek z prostředí války v Čečensku, tentokrát pojatý artovým stylem. Už u první dlouhé scény v jediném záběru, nasnímané ruční černobílou kamerou jedním účastníkem dané události, svou reálností až zamrazí. Kdo to natáčel se dozvíme zase až na samém konci snímku. Ne, o žádné found fontage nejde, i když ten začátek takový dojem vyvolává. Svým způsobem se jedná o remake švýcarsko-amerického snímku 'Poznamenaní' (1948), kde si zahráli i čeští představitelé, jen je příběh přenesen do jiné doby a jiné války. Jedná se o film povídkový, kde má každá s ostatními určitou spojitost. Svět plný beznaděje, tragických lhostejností a síly vlastního ducha. Celý filmový koncept čečenského konfliktu je natočen tak, aby diváci cíleně sympatizovali s oběťmi a zároveň přesně poukazoval na všudypřítomnou nenávist s jakou je válka vedena. Ve scénách plného násilí se patřičně tlačí na pilu a používá se gore k plnému uchopení hrůz války. Mnohé scény jsou skutečně šokující, tudíž slabším povahám nelze doporučit. Je to silný protiválečný snímek snažící se ukázat realitu války tak, jak skutečně vypadá. Nepřináší sice nic, co bychom v jiných válečných filmech nikdy neviděli, ale svojí silnou stránkou a hlavně silných emocí je ve svém jádru výjimečný. Tohle je skutečná válka a skutečné lidské tragédie a ne žádný popcornový válečný film. A o to tu jde především. Po zhlédnutí snímku je potom na místě si položit otázku: Co je horší? Morální vítěz nebo prostě poražený? (19.05.2020)

[IFF 2014] Humanistický apel, ktorý vyvážene kľučkuje medzi dvoma nie úplne vyváženými pólmi, zaváňajúcimi pátosom a festivalovou exploatáciou, no vo výsledku zámer dokonale spĺňa (a nie je to tak iritujúce ako The Artist). Viac viz. festivalový denník. (13.11.2014)

Francouzský režisér Michel Hazanavicius pokračuje po Artistovi, který plnil kinosály nefalšovaným optimismem, v netriviálních látkách, aby nám dokázal, že pocta desítkami roztomilých citací a odkazů němému filmu nebyla náhoda. Rusko-čečenská válka, neustálé úprky civilistů, ztracené děti, místo, na které svět (úplně) nezapomíná, neúcta k právu a lidskému životu. Obsah je stejně jako u The Artist slabší. Některé scény vyznějí do prázdna, jiné jsou neúčinně dlouhé. Další jsou pak až zbytečně polopatické. Navíc chápu, že mnohým může vadit, když se jde na diváky přes smutný dětský kukuč. Ten patří chlapci, který přišel o celou rodinu a kterého se dočasně ujme bojovnice za lidská práva. Druhou velkou linií je deformace mladíka na vojenské vraždící pako. Linie nejsou nezajímavé, ale strhnout nedokážou. To úvodní scéna s videokamerou bude mít nečekanou dohru. Kromě Bérénice Bejo (manželka režiséra), na kterou je znovu radost pohledět, se jiných přidaných hodnot prakticky nedočkáme. (13.12.2016)

Jak náléhavě podat bídu světa, když ne přes děti. Ty jsou na tom nejhůř, a budou tak většinou až do konce života. Nám důchodcům už je hej, na nás už neplatí světové války ani korunní viry. Nechci popisovat osud malého Hadjiho a jeho rodiny (záběr, v němž na tržnici potkává děvče, které si vzápětí odvede její maminka, je možná z celého filmu nejpůsobivější), ani jak z městkého výrostka se stane válečné prase ("In the fields the bodies burning, / As the war machine keeps turning / Death and hatred to mankind, / Poisoning their brainwashed minds", vzpomeňme i na takové pudivítry jako Black Sabbath, kteří zvládnou tak akorát vystřílet kurník). V Česku je 98% tisku v cizozemských rukou (Čelovský Bořivoj: Konec českého tisku, Tilia, 2002), v Rusku je v rukou jediné osoby a jeho klaky (z kolika procent přesně se sice neví, ale je třeba se obávat toho nejhoršího). (28.02.2020)