Diablova krása

Ďáblova krása se v 80. letech několikrát objevila na čt dvojce jako zástupce staré francouzské kinematografie a pokaždé to pro mě znamenalo filmový svátek. Tahle faustovská komedie má v sobě prostě švih a eleganci. Clair jí dodal svižnost a duchaplné dialogy. Michel Simon byl dokonalým, charizmatickým ďáblem a Gérard Philipe neuvěřitelně sympatickým Faustem, takže jsem jim pokaždé odpustil i ten happy end...Celkový dojem 80 %. (06.05.2007)

Ano, až budeme schopni proměnit cokoliv na cokoliv, svět bude završen. Trochu umu, písku a především průmyslu - a máme zlato (nad zlato). To jsou premisy zaktualizované a zkarikované faustovské tragédie (dle René Claira rozhodně komedie). Spojení mládí a bohatství je zde zlem, které může vést pouze ke smlouvě s ďáblem. A poučení z příběhu: U komediantů je to nejlepší! Pozn.: Vynálezectvím, průmyslovým zpracováním a vidinou budoucnosti (počítačová prezentace by to nezvládla lépe) se zřejmě inspiroval i Zeman (myslím Karel, nikoli Miloš). (02.11.2016)

Jméno scénáristy a režiséra filmu René Claira, autora u nás známých a vysoce ceněných filmů „Slaměný klobouk", „Pod střechami Paříže", „Ať žije svoboda", „Milion", „Poslední miliardář" a jiných, režiséra, jenž je trvale zapsán do historie světové kinematografie jako tvůrce veseloher napojených životem a vtipem lidu Paříže, nás zavazuje k pečlivému hodnocení. I jméno druhého scénáristy není u nás neznámé. Národní divadlo hrálo po revoluci drama Armanda Salacroua. Není jistě nezajímavé i to, že autoři filmu pod vlivem mírového hnutí ve Francii a Itálii (film byl natáčen v obou zemích) změnili původní koncepci burleskní faustiády na dílo, které by protestovalo proti zneužití atomové energie a hrozící válce. Film měl proto ve Francii, zvláště v kruzích pokrokové inteligence, velký úspěch. Scénář filmu byl literárně zpracován básníkem J. Marcenacem, otiskován v pokrokovém deníku Ce soir a vydán knižně; končil stockholmskou mírovou resolucí, kterou také ihned podepsali dva hlavní představitelé filmu Michal Simon a Gérard Philipe. Ale již G. Sadoul, známý francouzský filmový historik a kritik, připomíná, že Clair nedovedl pokrokové myšlenky vyjádřit jasně a nekompromisně. — Co však film přináší pro nás? Je dokumentem, že obrovské mírové hnutí má vliv i na ty umělce, kteří z různých důvodů s ním ještě plně nesplynuli. Ale současně nás poučuje i o ideovém zmatku těchto umělců. Je na příklad pravda, že Clair říká filmem „ne" válce a atomovým bombám, že ukazuje zničení příprav hromadného vraždění ve válce a označuje tyto přípravy za dílo ďábelské, ale na druhé straně říká „ne" i vědeckému pokroku. To je tón, s kterým jsme se setkali v Clairových dílech již několikrát. A není to ani náhodné: zneužití vědy imperialisty k tomu dává silný podnět. — Musíme se dívat na „Ďáblovu krásu" jako na film, který vznikl v kapitalistické Francii z nákladů kapitalisty a prošel ohněm censury: proto film má právě vzhledem k objektivním i subjektivním podmínkám svého vzniku rysy pokrokové i méně pokrokové. A nezapomínejme ani na to, že jde o komedii, která, i když zůstává pozadu za předválečnými Clairovými filmy, presto nese pečeť tohoto mistra veselohry. Filmový přehled 29/1953 (07.11.2008)

Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích. (02.03.2008)

Tato poněkud uspěchaně vyprávěná faustovská variace je především oslavou mládí, jehož starý Faust, uvěznivší se v bludišti vědy, dosáhne téměř bezděčně. Mládí je zde cestou vedoucí k žitému, nikoliv zprostředkovanému, poznání, které osvobozuje od domnělých pravd, a jehož opravdovost se zdá ospravedlňovat i chyby a dávat smysl i omylům, jichž je na ní požehnaně. Vedle obou (skvěle zahraných) metamorfóz mne oslovila i civilní, uměřená fantasknost, která se více než v imaginaci projevila v rafinované výstavbě příběhu (například v rozostřených hranicích prosněného a prožitého či v iluzivní zrychlené projekci jednoho z možných hrdinových osudů). (03.05.2013)