Hrbáč

Prostě francouzská klasika. Ne že by ji nepoznamenal čas, ale pořád ji lze sledovat s pochopením ... i když se přitom možná neubráníte shovívavému úsměvu. Neboť šlechetný a neohrožený Henri de Lagardère tady bude stát už navždycky ... dokud nezvětrá i ten poslední kámen ze základů naší civilizace ... jako jediná jistota v celém široširém vesmíru. A bude připravený kdykoli bojovat a položit třeba i život pro svou krásnou schovanku - a pro právo a spravedlnost ... což bylo, je - a troufám si tvrdit, že i bude jevem řídce se vyskytujícím a tudíž hodným obdivu a následování. (02.07.2014)

V mládí můj oblíbený román, takže filmový "digest", který děj ořezal až na dřeň, se mi jeví jako chudý fast food vedle knižní královské večeře. Jenže Marais šermuje jako pánbůh! Zkuste držet ladně šermířský postoj, odrážet nepřítele na všech frontách, chránit schovanku a přitom stát na doškové střeše! Takže mu ten supermanský výskok na ni odpouštím. A klasika na závěr - schody. Zkuste si někdy na nich takhle mávat mečem! (15.09.2008)

Film, který knižní předlohu trefil velice přesně a ději vdechl charisma Jeana Maraiseho. Ten zahrál všechny polohy perfektně: vychytralého hrbáče, milujícího partnera, osudem stíhaného vyhnance, milujícího otce, čestného rytíře, a mstitele nespravedlivé vraždy. Všechny mu věříme, díky tomu zasněnému pohledu. Femme fatale není tak výrazná, Aurora v knize je éterická bytost, která vysoko ční nad Flórou. Ve filmu takový rozdíl cítit není. Všechny ženy ve filmu jsou krásné. Dáno také bohatým šatstvem, tudíž bohatou dobovou výpravou. (12.04.2016)

Koukám, že i v dávných dobách byli mocipání intrikářský svině, ženy krásný a muž, který se uměl bít pro čest a pravdu. Dříve to byl Jean Marais a v současnosti to jsem já. Dovolím si ještě drobnost k tomuto parádnímu dobrodrůžu. Jak zahrát dobře roli hrbáče nám prozradil v jedné scénce ve filmu Vrchni prchni Josef Abrhám "Chce to přikrčit a mírně nahrbit." (24.02.2008)

Na romantických historických filmech Andrého Hunebella mi vadí, jaký význam se v nich přikládá celé té maškarádě, pod jejímž leskem se ztrácí psychologická jedinečnost (většiny) postav. Zpravidla na tomto schematismu nejvíce tratívá Jean Marais, jenž musí ustavičně bojovat a svůj charakter manifestuje zpravidla mimořádným sebezapřením a obětí. Naopak Bourvil z něj zpravidla těží: rozehrává své druhořadé postavy barvitě a vtipně. Tak i zde se Maraisův hrdina pořádně rozehrává až ve své „roli“ hrbáče, k níž vede cesta nespočetnými souboji a bezčasím, během něhož pečuje o ušlechtilou schovanku, která právě tak úchvatně dospívá a zraje, jako on nečekaně mládne. Toto naivní zborcení věkové bariéry doprovází úžasné zazrcadlení v dvojroli Sabine Sesselmannové, kdy téměř nelze obě postavy odlišit. (25.03.2024)