Pořád jsem to já

Od filmu se mi dostalo téměř přesně toho, co jsem si od něj sliboval. Silný, místy emočně niterný příběh, vcelku nenásilné stupňování rozvíjející se choroby (což rozhodně nemohlo být jednoduché i s ohledem na délku filmu) a pak samozřejmě to hlavní, kvůli čemu jsem do snímku šel-výtečný herecký výkon Julianne Moore. Snaha zkombinovat vážnost s odlehčeními v podobě rozdělení dnů na lepší a horší mi přišla vyvážená, pár scén jistě bylo hraničních, ale tvůrcům se to vždy podařilo ukočírovat. Některé z nich pak fungují naopak na 100%, ať už je to oznámení dědičnosti, „návod“ nebo třeba takové zdánlivě obyčejné zavazování tkaniček. A pak je tu samozřejmě „nenápadně“ uvědomělý konec, který se myslím také povedl. Za mě to budou silné 4*. (18.05.2015)

I cynický dřevorubec si někdy rád pustí mainstreamový doják, zvlášť hraje-li v něm Julianne Moore. Nejvíc se mi líbilo, jak si posílala vzkazy sama sobě do budoucnosti, tak nějak bych to asi taky dělal (kdysi jsem si ožralý na plech psával vzkazy sám sobě, až vystřízlivím...) Nehodlám tu prudit nějakými nudnými recenzentskými plky, taky co se dá k tomuhle melodramatickému, ale i zajímavému a pohlednému filmu objevného napsat. Místo toho vám řeknu, co bych dělal já, kdybych jednou nedej Džýzys chytnul toho Alzheimera. Tedy přesněji co bych dělal předtím, než bych už byl uslintané, úplně vypatlané pako, které by se pomazávalo vlastními výkaly a chodilo nahaté po ulicích... to už bych samozřejmě nedělal nic, protože by mi bylo všechno putna. Ale kdybych už začal mít nějaký tyhle varovný příznaky, kdyby mi ten můj gramofón v hlavě začal nějak vynechávat a všelijak haprovat, tak dokud by mi to aspoň trochu myslelo, sehnal bych si někde kvér a prohnal bych si kuli hlavou (nebo hlavu kulí?), nebo bych to narval auťákem bez airbagů do zdi, protože věšet bych se nechtěl, topit taky ne, skákat z okna taky ne, trávit taky ne a řezat taky ne. A to je taky podle mě všechno, co se dá s Alzheimerem dělat. A ještě bych si to pro jistotu posichroval a ukecal nebo podplatil bych někoho, aby mě euthanasicky vodkrágloval, kdyby mně se to nějak nepovedlo, nebo kdybych do tý doby úplně zblbnul... Člověk se celej život vzdělává a kultivuje a blíží se sedmimílovejma krokama k osvícení a nirváně, aby pak skončil jako dementní mentál, kterej přiblble sedí někde na lavičce v areálu pakárny, v gatích nasráno, z huby mu kapou sliny, čumí jak bluma a blábolí nějaký nesouvislý nesmysly, nebo vydává jen tyhlencty... neartikulovaný skřeky. To fakt stokrát radši dostat raka, kurvadrát... // Po druhé projekci zvyšuju na pět, i přes všechny ty různé hollywoodismy a patetismy je to fakt síla. (24.02.2015)

V hlavní roli Alzheimer, nuda a přesvědčení tvůrců, že tahle (dědičná) nemoc vám připraví nezapomenutelné chvíle v kruhu rodinném. Bylo to ve své podstatě tak idealisticky hloupě napasované před diváka, že jsem nad tím pičoidním scénářem žasnul. Profesorka lingvistiky Alice Howland, kterou hraje taková ta ryšavá herečka...no ta, co hrála...v tom filmu s tím....no s tím, jak hrál v tom filmu s tou... která tady taky hraje...no ta, jak hrála tu upírku...no přece...do kurvy zelené... no ta... Do piči, já si nevzpomenu, tak třeba později se mně vrátí pamět. No a hlavní hrdince se už s jistotou nevrátí. Alice měla pozoruhodnou kariéru, spokojené manželství a tři dospělé a hlavně zdravé děti. Přišla však krutá rána osudu. Po neodeznívajících potížích s výpadky paměti, jí bylo diagnostikováno předčasné stádium zákeřné Alzheimerovy choroby. Její zdravotní stav se rapidně zhoršoval a paradoxně to její rodinu stále víc tmelilo. Její muž ji neupravenou, zmatenou a pomočenou zřejmě shledával stále více sexy, protože jinak si neumím dost dobře vysvětlit, proč Alec Baldwin, který ho ztvárnil, neutekl k nějaké krásce. Zkrátka v tom filmu nevznikl jediný rodinný konflikt, jediná vyhrocená situace nebo hádka, prostě nic, co by film udělalo životným a hlavně věrohodným. A to mně nepovídejte, že by se za celou dobu nenašel rodinný příslušník, kterého by ta nemoc, respektive situace spojená s ní, nějakým způsobem neiritovala. Tomu prostě nevěřím. Film je zcela prostý nějakého vrcholu. Jede v jedné přímce, po polovině to začalo parádně nudit. Kdyby se film zaměřil na okamžiky, kdy je pacientka vystavena nedůstojnému vyznění své postavy, a musí třeba čelit nepochopení, nebo posměchu, ale nic z toho, i když by to film jistě ozvláštnilo a vytáhlo z fádnosti navzdory neotřelému námětu. Film se tedy v nevzrušivém, utahaném tempu dokodrcal do nezdárného konce. Nebyl jsem ušetřen ani nelogických až hloupých scén, které byly hodně mimo mísu. Postižená si dokonce vzpomene, že v době, kdy jí ještě neodumřely všechny neurony, tak si sobě nahrála video vzkaz, na který si k mému překvapení bezpečně vzpomněla, že ho má uložený v compu, a dokonce trefila i tu správnou složku(!). Páni scenáristé, neměla ta žena náhodou trpět Alzheimerem?! No byly to mučivé chvilky s tímto nedramatickým, nudným a dementním filmem, to vám povím. Dorazily to maximálně stupidní a v ničem nezajímavé dialogy. Casting snesl velmi přísné měřítko. Kristen Stewart ukázala stránku svého zajímavého herectví. Přitaživou Kate Bosworth bych vymrdal i do těch jejích odstátých uší, jak mě rajcovala. A hlavně ta ženština v hlavní roli by si zasloužila takovou tu cenu, co je plešatá..no toho přece...už vím ...Pulitzera! A vida, vzpomněl jsem si i na jméno té herečky v hlavní roli.Takže, Megan Fox, moc ti ten rezavý přeliv nesedl, ale hrála jsi báječně. Film líčil hlavní hrdinku asi tak, jako když se natočí příběh o alkoholikovi, a ani jednou ho neuvidíte opilého. Zbytečné, rozvleklé nic. 20% (03.01.2015)

Tak neuvěřitelný prostor. Tak výborná Julianne i s Kristen! (dobře se na ní kouká) A tak děsně všechno podělaný. To tepmo bylo úplně smrtelné, absolutně žádný prostor pro nějakou identifikaci postav. Nedokreslené. Úmorné s tou absolutně mimózní hudbou. Hloupej televizní film pro prima love. Pápá. /// I přes tu mojí prvotní nasranost mi ten film zůstává v hlavě, a to jen kvůli tomu tématu, takže až o tom budu halekat u piva, tak je to všechno cajk. (29.12.2014)

Nepríjemná, smutná téma výborne dramaticky spracovaná. Aj napriek tomu, že ide o USA snímok, je tu minimum pátosu a všetko (možno s výnimkou rýchleho progresu choroby hlavnej hrdinky), mi tu prišlo reálne a ako vystrihnuté zo života. Nedalo mi nespomenúť si na podobný snímok z Ázie - Moment to Remember (2004), dokonca sa mi zazdalo, že tu Američania pre svoj snímok našli aj pár prvkov, ktorými sa nechali inšpirovať. Ale nevadí mi to, pretože výsledný efekt bol naozaj vynikajúci a emotívny (hlavne ku koncu), korunovaný famóznym výkonom J. Moore, ktorá mimochodom toho oscara mala dostať už dávno. A keď sme už pritom, vôbec by som sa nenahneval, keby Still Alice získal ešte jedného - za najlepší film (škoda, že snímok nebol nominovaný). 85/100 (12.03.2015)