Pořád jsem to já

Především famózní herecký výkon Julianne Moore, za který právem obdržela Oscara, dělá z tohoto smutného příběhu tak výborný film. Od začátku je jasné, jak to dopadne a přesto je to vyprávěno subtilně bez nějakého velkého citového vydírání (i když slzy se během několika scén koulely a bylo mi z toho hodně smutno). Do plného hodnocení mi jen chybělo lepší obsazení vedlejších rolí - Kristen Stewart opravdu hrát neumí a dokonalá botoxová tvář Kate Bosworth mi tam moc neseděla. (15.03.2015)

Naprosto dechberoucí drama vyprávějící příběh ženy, která kvůli zákeřné nemoci začala postupně přicházet o všechno, co kdy měla, stojí především na velmi dobře napsaném scénáři a vskutku úžasném hereckém výkonu Julianne Moore, která si dokázala přivlastnit celý film jen pro sebe a zlatá soška ji náleží zcela po právu. Během filmu máme možnost sledovat, jak se vysoce erudovaná žena a její rodina musí vypořádávat s Alzheimerovou chorobou, která si nevybírá, nýbrž pouze bere, dokud z člověka nezbyde jen bezduchá schránka nemající ponětí o okolním světě. Still Alice je hereckým koncertem jedné úžasné herečky a zároveň velice přesvědčivým pohledem na nemoc, která je v dnešní době velice aktuální. Jde o film, který je natočen s nebývalým citem, ve kterém jsou vážné scény míněny opravdu vážně a nikoli sentimentálně. Zkrátka po delší době opravdu kvalitně natočený a skromně pojatý dramatický film, který si rozhodně zaslouží diváckou pozornost a uznání. (14.05.2015)

Vděčné téma z ranku malých lidských tragédií, tentokrát o rozpadu osobnosti. Obsahuje několik užitečných rad, které je dobré si zapamatovat dřív, než se Alzheimer zeptá na naše vzpomínky, můžeme si alespoň na krátký čas namlouvat, že projevy plíživé nemoci lze oddálit, ne však přelstít, on je tím, kdo určuje chaotická pravidla přesto, že se nemůže pochlubit diplomem z věhlasné univerzity... Ani přes silný motiv se necítím hlouběji zasažená, možná pro dokonalé pozadí v roli předskokana, možná pro konejšivé dárkové balení ztráty lidské důstojnosti. Mnohem silnější zážitek z Písně pro Martina tak pro mě zůstává nepřekonán. Trefně se i za mě vyjádřil dzberry. (17.02.2015)

Když jsem si přečetla pár slůvek o Richardu Glatzerovi a následně viděla boj úspěšné ženy Alice s diagnózou, kterou bych nikomu nepřála, tak mě zasáhl hlouběji, než bych předpokládala. Jaké to musí být, když se člověk dozví, že trpí něčím tak strašným? Jaké to je, pozorovat zpočátku všechny ty symtomy, které k této diagnóze patří? Jullianne zahrála Alici neskutečně přesvědčivě. Znala jsem jednu ženu, která touto nemocí trpěla a sledovala s odstupem času postupný rozklad takové osoby. Je to skutečně strašné a myslím, že je chvályhodné, že tady to utnuli tvůrci v pravý čas. Tady jsem se o dceři, která se o ní ke konci starala, tolik nedozvěděla, neměla jsem možnost vidět jí do mysli a jak to působí i na její fyzickou stránku osobnosti, když pominu jen ten obrovský psychický tlak. Já osobně obdivuji dceru, která se o svojí maminku starala až do její smrti, protože film zdaleka neobsahoval vše, co tato nemoc obnáší. Ano, takových lidí s touto nemocí je mezi námi víc a je to mimo jiné, tak trochu apelace na naši empatii a obdiv té neskutečně velké trpělivosti těch, kteří se o takové lidi starají a nebo s takovými lidmi přicházejí byť jen na chvíli do styku. Za Jullianne a Richarda jdu určitě nahoru. (10.12.2014)

Kdo si nepřizná, jak osvobozující je si čas od času s Hollywoodem na férovku zabulet, lže sám sobě do kapsy. Vlastně si z toho moc nepamatuju, páč sem docela často viděl rozmazaný prdlačky. Oscar schválenej! A distributoři ať se příště laskavě plácnou přes kapsu: nerozdávat před nemocnou Julianne u sálu zdarma kapesníky rovná se zvěrstvu toho největšího kalibru! (17.05.2015)