Utiš vodu

Na Naomi Kawase malo azda najväčší vplyv to, že až do dospelosti prakticky nesledovala filmy. A tak sa v jednej zo svojich raných dokumentárnych snímok – Ten, Mitake - mohla rozbehnúť a v mŕtvolke splynúť s mliečnou cestou - podobne, ako mliečna cesta s hukotom prenikla hrdinom Kawabatovej Snežnej zeme. Nie, jej dokumentarizmus nevedie k deskripcii a k odstupu, ale k splynutiu s okolím. Asi ako keď v zbierke básní Manjóšú čítame o bývalom sídelnom meste Asuka a vieme, že sa za popisom prírodných dejov skrývajú city, predkovia a všeobsiahle kami... Predovšetkým však básnik, ktorý sa stal svetom navôkol. Pri sledovaní posledných kŕčov zničeného ekosystému vo svete bez Boha, sa práve jej filmy môžu stať istým typom evanjelia a zmierenia sa so smrťou. V jej filmoch je priestor navôkol plný citov, ale nie v nadprirodzenom, ani antropocentrickom slova-zmysle. Je to priestor vzťahov. Hrdinovia s okolím vstupujú do neustálych interakcií, až sa v ňom akoby strácajú. Je záverečný tajfún symbolom Kaitovho rozrušenia, alebo je jeho vnútro len unášané prírodnými náladami? Blízkosť však nie je len priestorová kategória, ale i časová. Je to svet rutinných cyklov – striedania sa dňa a noci, období pokoja a tajfúnov, ale i návratu „predkov“. Tí sú sprítomňovaní v znovu- prežívaných mýtoch a rituáloch, ako je napríklad Augustový tanec alebo žalospev Yuta. Samotný film môžeme chápať ako interpretáciu mýtu o dvoch božských deťoch, ktoré na zem zoslal Nebeský cisár, aby znovu zaľudnili ostrovy Amami. Zobrazený časopriestor tak môžeme vnímať ako transcendentnú entitu presiaknutú minulosťou a citmi, ku ktorej si hlavné postavy musia utvoriť vzťah a splynúť s ňou. Subjektom je tu skôr "príroda" a správnym prístupom je tu otvorenie sa citovej transformácii, ktorá prichádza so svetom-udalosťou. Azda práve tento  prístup, ktorý nechápe človeka ako niečo vytrhnuté z okolia, môže priniesť ére konca sveta citový rozmer. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (26.08.2021)

Superlativy se k tiché a neokázalé tvorbě Naomi Kawase nehodí, ale mám pocit, že jde o zatím její divácky nejvstřícnější a velmi sdělný film, který má jasně danou příběhovou linii, jasné téma a úžasné zpracování včetně výborné práce s hudbou. Sice jsou pro mě šintoistická symbolika, tradiční rituály nebo obsah písní v jejích filmech trochu neznámou, vždy je ale na plátně cítit přítomnost něčeho univerzálního, podstatného, emocionálně silného. Ne jinak je to ve Futatsume no mado, kde je hlavním tématem umírání, posmrtný život a taky láska v různých podobách, protože všechno spolu souvisí a film mimořádným způsobem tento východní přístup ke smrti (a životu) zprostředkovává - i když je to možná paradox, jeho sledování bylo navzdory tíživému tématu povznášející a obohacující. Zkrátka, je to jeden z těch mála ryzích filmů, který skutečně něco předává, kde má každý obraz své místo a kde vše míří nekompromisně k samotným kořenům smyslu života vůbec... (30.05.2015)

Příběh byl hodně stylizován kamerou. Jsou tady nádherné záběry, ale jsou tady i záběry, které mohly být sfouknuté za tři minuty a ne za půl hodiny. Někdo se určitě u takové konzistence rozplývá, protože tady už nejde ani tak o samotný příběh, jako spíš o kochání se vizualizací. Řekla bych, že samotný děj je tady spíš doplňkem. Přiznám se, že mě tohle drama nudilo. A celá podstata příběhu nebyla pro mě tak niterná a smyslná, jak asi měla být zamýšlena. (10.10.2015)

Nejsem zrovna člověk, který vyhledává filozofické filmy bádající nad otázkou života a smrti, takže tahle dějová linka o umírání Kyokiny matky mě tolik neoslovila, zajímavější už je příběh jich dvou jako páru, ale stejně to není žádné "terno." Celkově je to na mě až moc poeticky laděné a opravdu jsem se nemohl přenést přes kameru, která místy působila jako záběry z nějakého cestopisného dokumentu. Takový lepší průměr, nejsem si tím úplně jistý. (26.04.2016)

Pre mňa neuveriteľné prekvapenie. Po predchádzajúcich Kawasiných filmov som bol skeptický. Ale konečne sa mi dostala pod kožu a to úplne. Od jej debutu sa jedná pre mňa o jej zatiaľ najlepší film. Meditatívnosť, úprimnosť a mystifikácia prostredia sleduje s pozorným okom a dokumentaristickou presnosťou dvojicu mladých ľudí so všetkými ich problémami a túžbami aké si len viete predstaviť. Kawase tu naplno využíva cit pre detail a sledovanie viacerých postáv reagujúcich na jednu udalosť. Celé je to také iné, krásne a hlavne úprimné. A zábery na rozbúrený oceán sú dychberúce. Veľmi sa mi to páčilo a naozaj by som len pokračoval v písaní hlúpostí, pretože to naozaj pre mňa obsahuje veľa pozitívneho. Určite sa k nemu budem ešte niekoľko krát vracať. (31.03.2017)