Dni zatmenia

„Tým dokonce vypracoval časový scénář tohoto způsobu zániku vesmíru. Mělo by k němu dojít za 20 miliard let. Jednu miliardu let před koncem se jednotlivé galaxie vzdálí natolik, že přestanou být navzájem viditelné. V momentě, kdy totéž potká hvězdy v Galaxii, bude vesmíru zbývat 60 miliónů let. V té době už nebudou na noční obloze pozorovatelné žádné hvězdy. Tři měsíce před koncem se odpoutají planety od Slunce. Pouhých 30 sekund před koncem exploduje naše Země. A pak už dojde k rozbití atomů a posléze i jejich jader. V tento moment zbývá vesmíru už jenom 10 na 19 sekundy. Nezbude nic, zdá se, že nastane opravdu definitivní konec.“ [Pavel Koten, "‚Velké puknutí‘ na konci vesmíru“]... Co má tohle společného se Sokurovým filmem? Kdo ví? Kdo ví, do kterého časového bodu vesmíru je umístěn. Ale právě možná v tomto paradignamu se utváří svět doktora Maljanova (z jeho letmých dotyků se světem). Možná jde o to (o něco) protáhnout tuto deset na devatenáctou sekundy. Pozn. 1: Zvuková stopa, koláž mluvených projevů a hudby Jurije Chanina nebo Chanona (nebo také jinak) mi byla velice blízká. Dříve (ne moc dávno) patřil tento druh soudobé hudby k velice častým. Pozn. 2: Skladba věci připomínala spíš chaos než nepořádek. Pořádek konzumní části světa je jeho kontrastem, netvoří však řád. (13.12.2018)

Priestor hľadania zmyslu. V čase. Zžívanie sa s prostredím. Pocity. Mladý lekár kdesi v dedine uprostred Turkménskej pustiny, plnej bezútešných vyprahlých skalísk a prašných ciest so znakmi ustrnulej industrie potrebuje vypísať svoje dojmy, vnemy. Zároveň pochybuje, myšlienky sú neusporiadané, fragmentárne, ako písacím strojom naklepané stránky porozkladané v miestnosti bez ladu a skladu. Plynutie filmu sa v súlade s dekonštruovanou mysľou v stave hľadania rozčleňuje do navzájom voľne pospájaných obrazov, epizód prinášajúcich stretnutia s rôznymi ľuďmi (sestra, kňaz, vojak, dieťa), zároveň predstavujúcich variabilitu symbolov. Na divákovej mysli sa tak ponecháva, čo z bohatého obrazového a zvukového materiálu prijme za svoje, pričom úplne pokojne je možné odčleniť sa od druhých plánov a pokojne vnímať film len ako zvláštne príhody novoprišelca v exotickom prostredí alebo aj ako vedeckú fantastiku o bytí v uplynulom čase, ktorého obyvatelia nezriedka vedia, čo bude nasledovať. (12.02.2009)

Jelikož je námět od Strugackých, tak sem nečekal že to bude žádná klasická sci-fi. Jde spíše o úvahu nad životem osamělého, vnímavého člověka v cizím prostředí. Pro diváka je zážitek mimořádně autentický díky vynikající kameře i hudbě. Nemá to v podstatě žádný příběh, je to pomalé, až nudné. Stejně tak jak byla pomalá a nudná Ruská archa. Ovšem atmosféra Turkmenského městečka vše vynahrazuje. (25.10.2004)

Nejedná sa o žiadne sci-fi. Pomaly plynúca dráma s dlhočiznými zábermi a dialógmi väčšinou o ničom - mozaika nezaujímavých postáv. Má zvláštnu atmosféru, ktorá buď zaujme, alebo vonkoncom nie, čo bol aj môj prípad. Ak niekto hľadá film na uspanie, tento je skvelá voľba. Mňa uspával dokonale. Námet vysídľovania ruských občanov do satelitných republík Sovietského zväzu ide previesť na filmové plátno určite oveľa lepšie. (22.07.2019)

Dny zatmění fungují lépe než Hypnogen (jako většina Sokurovů co jsem měl možnost vidět). Tempo je pozvolné, obraz deformovaný, hudba sama instrumentuje dozvuk a ten je použit i na tu, co se line jakože z rádia – usíná se snadno. Abych to trochu zlehčil, dívat se většinu filmu na toho gymnastu-hřebečka je radost. Jinak si ale budu muset zase přečíst ve Strugatských, „jak to vlastně bylo“ - po Stalkerovi, který je úplně jiný než předloha, i po Germanově Trudno být bogom, jsem už zvyklý. Nemyslím si, že umělecké dílo je odděleno od své doby a tak ač nikoliv milovníka totalitarismu, zaráží mě i dnes, jak v Lenfilmu let osmdesátých bylo možné listovat v knize o Hitlerovi po záběru na knihu o Brežněvovi. Systém se hroutil. Osvobozující doba. Hovor o odsunu národů SSSR z jejich domovin je další věc - ale to už se dělo za carismu. Dlouhé plochy filmu zabírá pojednávání nehostinnosti a zchátralosti města u Kaspického moře. Islám je všudypřítomný, nevím, zda platí v etické rovině filmu to s křesťanstvím, jak o tom píše Dionysos. Viděl jsem tu naproti tomu esteticky řadu prvků z Tarkovského: Sokurov je víc malíř, než vypravěč, často mu trochu uniká "o čem se to zrovna hovoří" - otevřená forma – tohle bylo často zase jak záznam performance. Podle mě to neznačí volnou imaginaci a hravost, ale vyčerpanost opravdového nápadu flikovanou bujícími asociativními improvizacemi. A vzpomněl jsem si na Iljenkovu Zónu – a ona ta maketa byla tady také-). (26.06.2019)