Dni zatmenia

Není to sci-fi. Emotivně silné, obrazově silnější. Hodně zaujme výborná práce s kamerou, střihem záběrů, používáním filtrů (které jen umocňují atmosféru), výběr hudby (doporučuji 5.1 zvuk). Nevíte, co je hrané a co autentické. Sledujete několik příběhů, vesměs podobně smutných, divák je však navyklý hlavně na jeden (či více) příběhů hlavních, a ten (ty) tady chybí. Může se vám taky stát, že po několika minutách filmu usnete na dvanáct hodin. (15.12.2010)

Nějak nevím, co přesně mi to chtělo říct. Témat v tom není málo (snaha o soužití nově přistěhovalého člověka se zbytkem obyvatel vesnice, tvůrčí krize (spisovatel neví, jestli je svým psaním spokojený nebo ne), střípky osudů místních obyvatel), ale všeho je tu jen trocha. Nemůžu si pomoct, ale působilo to na mě, jako bych sledoval různé scény nahodile za sebou poskládané a tím jediným prvkem, co v nich navazuje, je postava Malyanova, která tím vším procházím. A tuhle rozpolcenost jsem cítil celých 139 minut. Pak tu ale jsou scény, co působí spíš symbolicky ((asi) Anděl, mluvící mrtvola) a tím pádem si nejsem jistý, jestli to celé náhodou není nějaké hodně hluboké a těžko pochopitelné podobenství, či se jen jedná o nahodilý sled více myšlenek. A možná to celé je jen psychologický film a dost scén se odehrává v hlavě Malyanova (což je taky možnost - v některých scénách to u něj vypadá na skrytou homosexualitu a on sám moc neví co se sebou) - takže o čem přesně Dny zatmění jsou, nechám na jiných. A nebo to pochopím po druhém zhlédnutí, ale moc si nemyslím, že bych ho kdy uskutečnil. Po herecké stránce je to perfektní, po filmařské dobré, ale dost záběrů mi přišlo zbytečně dlouhých a celkově se to strašně vleklo. A vlastně jsem ani nepochopil, proč jsou některé záběry barevné a jiné černobílé (těch je víc) a proč při těch barevných je někdy použito rybí oko... Jinak ten sci-fi prvek jsem v tom ani nenašel. Nebo tam je, ale strašně upozaděný. Možná se to odehrává v nějakém paralelním světě, nebo je tu ten žánr proto, že se to odehrává neznámo kdy? Netuším. Takhle rozpolcené pocity jsem z filmu už dlouho neměl. 3* (21.11.2020)

Dny zatmění fungují lépe než Hypnogen (jako většina Sokurovů co jsem měl možnost vidět). Tempo je pozvolné, obraz deformovaný, hudba sama instrumentuje dozvuk a ten je použit i na tu, co se line jakože z rádia – usíná se snadno. Abych to trochu zlehčil, dívat se většinu filmu na toho gymnastu-hřebečka je radost. Jinak si ale budu muset zase přečíst ve Strugatských, „jak to vlastně bylo“ - po Stalkerovi, který je úplně jiný než předloha, i po Germanově Trudno být bogom, jsem už zvyklý. Nemyslím si, že umělecké dílo je odděleno od své doby a tak ač nikoliv milovníka totalitarismu, zaráží mě i dnes, jak v Lenfilmu let osmdesátých bylo možné listovat v knize o Hitlerovi po záběru na knihu o Brežněvovi. Systém se hroutil. Osvobozující doba. Hovor o odsunu národů SSSR z jejich domovin je další věc - ale to už se dělo za carismu. Dlouhé plochy filmu zabírá pojednávání nehostinnosti a zchátralosti města u Kaspického moře. Islám je všudypřítomný, nevím, zda platí v etické rovině filmu to s křesťanstvím, jak o tom píše Dionysos. Viděl jsem tu naproti tomu esteticky řadu prvků z Tarkovského: Sokurov je víc malíř, než vypravěč, často mu trochu uniká "o čem se to zrovna hovoří" - otevřená forma – tohle bylo často zase jak záznam performance. Podle mě to neznačí volnou imaginaci a hravost, ale vyčerpanost opravdového nápadu flikovanou bujícími asociativními improvizacemi. A vzpomněl jsem si na Iljenkovu Zónu – a ona ta maketa byla tady také-). (26.06.2019)

Širokou ruskou duši mám rád, stejně tak Sokurova, hlubším dimenzím bytí bych se snad taky nebránil, leč jako ateista a materialista jsem měl problém strávit fakt, že tento film, jenž je o hledání pevného zakotvení lidské identity, zakotvil ve starém známém křesťanském přístavu. Ta symbolika je do očí bijící, zrekapitulujme si proto některé (spoilery): celý film se odehrává na poušti, lokaci starého i nového zákona, metafory oproštění se od všech pozemských pomíjivých statků - je tu jen pustá zem, člověk a nebe, přesně jako v závěrečném prozření doktorově (s jeho pohledem vzhůru...). Když mrtvý Sněgovoj na pitevním stole vypráví o kruhu, který když překročíme, tak vše ztratíme, ale nové získáme, evokuje to např. toto: "A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život." (Matouš 6, 29). Tento motiv je vlastně manifestován celým doktorovým příběhem, jenž se také postupně všeho zbavuje (zejm. spálí ty nicotné papíry...). Korunu tomu nasadí přítomnost malého ježíška na plátně...Ale takových symbolů i explicitních narážek je mnohem více. I tak je to ovšem velice hluboký film, navíc s krásnou kamerou i celým vizuálem.Navíc, pro milovníky pohádky o totalitarismu bude nepochopitelné, jak mohl komunistický režim povolit film o hledání boha, kde všechna světská moc je ukázána jako pomíjivá (další biblický motiv - ruské/ sovětské impérium jako nástupce toho římského) a kde se marx-leninské symboly doslova rozkládají v prachu. (16.11.2014)

Až neúnosně pomalu natéká nádoba dění – odkapávajícími dialogy a němými záběry na zdánlivě neobyvatelný svět – až přeteče. A přetekla by ještě rychleji, kdyby ústřední hrdina jen mlčel. Jeho jinakost v zaznamenávaném světě mluví dostatečně sama za sebe. Ke zlomu dochází, až v okamžiku, kdy objeví dítě – nebo snad Dítě. Film se totiž rázem promění v hagiografii ne nepodobnou setkání svatého Krištofa s Kristem. I ono dítě, které objeví mladý lékař, má spasitelské rysy; i ono jej upozorňuje, že mu jeho rodiče ublíží právě kvůli němu – hříšníkovi. Metanoia však nepřichází bezprostředně. Nejprve se začne rozkládat zdánlivě uspořádaný svět, a postupně se každý obzor přiblíží a podusí, až se konečně hladina uzavře… (09.03.2019)