Pes, ktorý mal rád vlaky

........Smutný, melancholický příběh tří lidí a jednoho psa, jenž osud spojil a zase rozloučil. G. Paskaljevič tak jako E.Kusturica jsou absoloventi české filmové školy. Oba spojuje v jejich filmech přímočará živelnost, naprostá přirozenost, zobrazení obyčejných lidí v krizových situacích, jejich pocity, představy, citové rozpoložení. Děj je vždy proložen jejich specifickým a nezaměnitelným černým humorem. Škoda jen, že ČT vložila do svých upoutávek na film dosti nevhodný spoiler. Přesto závěrečné rozuzlení filmu a pointa jsou naprosto kouzelné a nezapomenutelné tak jako celý snímek vám navždy zůstane uchován v paměti ............. (30.11.2004)

Jeden z raných filmů Gorana Paskaljeviće, absolventa pražské FAMU, začíná a končí mezi vlaky, a to s tragickým koncem. Tři linie – útěk odsouzené pašeračky Miky z vagónu plných žen, její setkání s přijíždějícím „profesionálním kovbojem“ (Batou Živojinovićem), provozovatelem rodeových show se scénami z westernů, a pátrání osiřelého mladíka z venkova po svém ztraceném psovi Dingovi, jenž rád skákal a ujížděl ve vlacích – se pojí dohromady a přivádějí postavy ke krátkému a pomíjivému okamžiku přátelství, výpomoci, spolupráce i zase rozkolu, útěků, naschválů a zmizení. Nesmělý a nedospělý mladík je Mikou „pozván“, alespoň na okamžik, do dospělého světa, Kovboj uniká ze svého plahočení do eskapistických žánrových vod, kde může uplatnit svou excentričnost před zraky publika, Mika se snaží dojít ke štěstí taktéž na vlastní pěst, bez důvěry v rodiče, práci, povinnosti, zákony. Snímek ukazuje i na konci 70. let povětšinou zlomené, nešťastné, bloumající bytosti, bez zřetelného cíle (tak jako filmy černé vlny) a v rámci civilistického pojetí jej od formanovského realismu mírně odlišuje jen použití „kosmické“ (bubny, syntetizátory) hudby. (21.12.2012)

Mika & Malý. Téměř osudové setkání, dalo by se říci. Jenže pro ni je Malý po útěku z "vězení" jen menší zastávka na cestě směr Paříž. Pro něj ale Mika představuje femme fatale. Naléhavost a bezvýchodnost, to jsem z filmu cítil po celou stopáž. Myšlenka, že happy endem tohle rozhodně skončit nemůže, stále sílila. Přesto nebo právě proto je závěr ve své čisté jednoduchosti velmi silný. (30.12.2007)

Ženy to majú v živote ťažšie, čo vieme ako z osobných skúseností (teda v mojom prípade s opačným pohlavím), tak z kinematografie. Lenže filmári sa často boja (bohvie prečo) ponúkať hlavné postavy príbehov ženám a tak ich ťažší údel sledujeme väčšinou z väčšieho emocionálneho odstupu. Paskaljevič išiel na vec priamo a dotiahol ju tam, kde má skutočný zmysel. Zo začiatku sledujeme ešte akúsi tragikomédiu, pri ktorej stále nevieme, či sa prevalí na jednu alebo druhú stranu, respektíve či nezostane "iba" tragikomédiou. Nezostane. Dve tretiny filmu mi pripomenuli Eastwoodovho vynikajúceho Broncha Billyho, tento juhoslovanský je ale nakoniec trochu iný žáner. (06.04.2014)

Inspirace českou novou vlnou a přeneseně vlastně i francouzskou novou vlnou je z Paskaljevičova snímku zřetelně znát. Balkán je v jeho filmu obsažený vlastně jen ve vizuálu, který zachycuje horší čtvrti plné omšelých budov, ale jinak by se film mohl odehrávat kdekoli ve střední Evropě. Nepříjemné psychologické drama, kde tísnivý pocit vyvolává jednak bezútěšná industriální krajina, kdy se kamera s oblibou vyžívá na panoramatickém pohledu na nekonečná kolejiště plná nákladních vlaků, jednak bezperspektivní postavení obou hlavních hrdinů. Film graduje tragickým koncem. Maminka mě důkladně varovala, abych ženám nikdy nevěřil, a nedopadl jako tatínek, takže jsem se osudu Malého naštěstí v životě vyhnul... Celkový dojem: 80 %. (26.09.2009)