Chuť čerešní

Po mych zkusenostech s Kiarostamim jsem od nej rozhodne cekal vice. Jako nejvetsi prednost tohoto snimku vidim v tajemne atmosfere, ktera vas nechava v napeti po cely cas filmu. Bavi me i jednotlive dialogy a myslenky lidi, ktere Badii na sve pouti potkava. Uz jsem ale videl X lepsich iranskych filmu. (21.02.2016)

Kiarostamiho slavný film o muži, který se rozhodne spáchat sebevraždu je unikátní především tím, jak ambivalentně pracuje pracuje s informacemi, což vytváří podněcující roušku tajemství. Obrazově jsme téměř neustále napojeni napojeni na hlavní postavu, velkou část filmu s ním kamera jede v autě a my jej sledujeme, přičemž se střídavě prostřihává na hlediskové záběry, kdy vidíme přesně to samé, co muž. Další informace se můžeme pokusit vyčíst pouze z neproniknutelně klidné tváře. Jeho motivy ale zůstávají záhadou a tak divák může pod vlivem viděných obrazů naplňovat mysl volnými asociacemi. Lidé, které muž potkává a snaží se je přemluvit k pomoci s inkriminovaným činem, se mu velmi pádnými - náboženskými i rozumovými - důvody, snaží zabití sebe sama vymluvit. Ve scéně následující po rozloučení hlavního hrdiny se starým mužem, který mu pomoc přislíbí, se ovšem ukáže, že všechny slova byly zbytečné, jelikož žádné moruše, které by v něm znovu probudily touhu žít, nenachází . Muže totiž poprvé a naposledy vytrhne s askeze až náhlá obava o to, aby celý čin neskončil polovičatě a nebyl pohřben ještě zaživa. Zneklidňující závěr přidává už tak vrstevnatému filmu další možné interpretační roviny a není tedy divu, že se Chuť třešní stala mezi novodobými kontemplativními filmy tak oblíbenou. (30.12.2013)

Vlastně jsem celý film čekala na to, až týpek konečně vleze do díry a zastřelí se (ano, jsem si vědoma toho, že to vyznívá nelidsky, ale stěžujte si autorovi) - namísto toho jsem se dočkala cesty po íránských planinách ne nepodobné četbě knihy Na cestě (tu jsem taky nedotáhla do konce, nutno dodat). Bohužel, popisek a úvod lfš byl o krok dál, než samotný snímek - aneb jak nalákat diváka na něco... minimalisticky intelektuálního, a pak ho nechat na půli cesty za sebou s tím, že vyprázdněnost, rádoby tajemnost (mě bylo třeba celou dobu dost ukradené, proč se chce týpek zabít), dialogy a sebereflexivní závěr ho přece musí dostat. Věřím, že na někoho kecy o moruších působí, stejně jako někteří lidé zbožňují Na cestě, ale mě nutkavá potřeba najít svého asistenta pro poslední vydechnutí nic moc nedala - snad jen touhu vidět konec a ani s tím mě Kiarostamí nepotěšil. Připlácnout na konec rádoby hlubokého snímku scénu o natáčení z natáčení je jako vlepit sám sobě facku (a v tu stejnou chvíli i divákovi). Tak snad za první polovinu, kdy jsem filmu ještě dávala šanci, že se vymotá z té pitomé planiny a přijde s něčím zajímavým (a kdy mi nápad s asistentem připadal ďábelský - ale to mi vlastně připadalo už v synopsi). (29.07.2012)

Vyprahnuté, prašné iránske pláne bez kvapky vody. Kamera s minimom pohybu. Žiadna hudba. Svet bez emócií, bez farieb. Solventnejší muž v strednom veku, samovrah, hľadá v tomto prostredí niekoho, kdo by ho bol ochotný nadchádzajúcu noc za tučnú finančnú odmenu pochovať. Nezáleží na tom, prečo to chce - a ani sa o nedozvieme. Abbas Kiarostami nerád manipuluje city diváka, rád ho necháva iba pozorovať a skladať si myšlienky. Čo robí tento film zaujímavým, že som od neho nemohol odtrhnúť oči? Keby som sa mi to podarilo odhaliť, opadlo by z neho kúzlo, ktorým disponuje. V každom prípade, prvý krát som bol kvôli filmu po jeho skončení smädný. (10.07.2002)

Iránska kinematografia je momentálne pre mňa len akousi veľkou »neznámou veličinou,« a práve preto by som chcel svoje medzery postupne vypĺňať ďalšími, a teda nech sú najmä i celkovo kvalitne podanými; iránskymi titulmi, medzi ktoré by som určite mohol na úvod snáď zaradiť i zrovna tento dramaticky ladený titul od naprosto špičkového iránskeho autora - Abbasa Kiarostamiho, kedy sa jeho Chuť čerešní - zároveň stavala i akousi celkovou pachuťou v rámci celkového podania daného príbehu, nakoľko ústredný iránsky protagonista - mimoriadne pesimisticky naladený pán Badii vo fascinujúcom podaní skrz-naskrz Homayounom Ershadim; mal v úmysle skoncovať so svojou úplne vyhorenou existenciou, čiže inými slovami povedané, «spáchať samovraždu,» len v podstate hľadal akéhokoľvek dobrovoľníka, ktorý by mu s tým vlastne napokon pomohol, ale nie totiž presne tak, ako si teraz asi myslíte - najskôr celkom inak; a tak väčšinou akosi len neustále jazdil na svojom terénnom aute značky Range Rover po teheránskom kopcovitom piesočnatom a hrboľatom teréne so vskutku k tomu i s mnohými ľavotočivými a pravotočivými zákrutami, počas čoho nielenže stále otravoval okoloidúcich, či povedzme i [ťažko]pracujúcich ľudí, ale súčasne taktiež prostredníctvom svojho tereňáku pozoroval i príslušné prostredie, čím samotná vizualizácia daného titulu dostávala akýsi, dokumentárny rozmer s filozofickými prvkami. • Neviem, či tentoraz náhodou nestrelím predsa trocha vedľa, no a-u-t-o-r, Abbas Kiarostami, mi normálne začína pripomínať svojho novo-vlnového kolegu Jeana-Luca Godarda, a tak sa možnože v tomto ojedinelom prípade jednalo i o niečo na spôsob „iránskeho JLG?” (19.04.2024)