Chuť čerešní

Po mych zkusenostech s Kiarostamim jsem od nej rozhodne cekal vice. Jako nejvetsi prednost tohoto snimku vidim v tajemne atmosfere, ktera vas nechava v napeti po cely cas filmu. Bavi me i jednotlive dialogy a myslenky lidi, ktere Badii na sve pouti potkava. Uz jsem ale videl X lepsich iranskych filmu. (21.02.2016)

I kdyby čtení knihy "1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete" nedalo nic jiného, tak rozhodně mi to dalo představu o tom, že dobré filmy opravdu nejsou jen ty americké, ale hlavně že jsou zde země, které mají kvalitní tvůrce, země, které mají neuvěřitelně inovátorské filmy. Právě "Chuť třešní" je jedním z takových filmů. (30.03.2016)

Chuť třešní mi v lecčem připomněla Kaurismäkiho snímek Smlouva s vrahem (hlavní hrdina je navíc typově velmi podobný Jeanu-Pierru Léaudovi), byť z hlediska autorské poetiky se jedná o dva zcela odlišné filmy. Chuť třešní je nepochybně netradiční a vskutku nedějový film, který obchází klasické narativní postupy, nesnaží se zalíbit ani hrát na emoce, nevyužívá hudbu a spoléhá se spíše na atmosféru vyprahlého okolí než na příběh. Jako celek je pro mě však velmi impozantní, po vnitřní stránce dokonce duševně povznášející. Přirozenou cestou totiž pojednává a trefně pojmenovává existenční otázky člověka, přičemž diváka staví do pozice tichého pozorovatele, který jako by seděl vedle na sedadle terénního vozu, v němž se příběh z největší části odehrává. Režisér nic nevysvětluje, zkrátka nastaví jasnou premisu a dál už jen vypráví. Íránská kinematografie pro mě stále zůstává dosud neobjevenou cestou plnou překvapení. Styl vyprávění Abbase Kiarostamiho se mi hodně líbí, byť pro zahraničního diváka může působit až příliš svérázně. Kiorastami ve svém filmu netlačí ani tak na herecký projev Homayouna Ershadiho, který vynikajícím způsobem ztvárňuje hlavního hrdinu pana Badiiho, jako spíše na práci s kamerou, a mnohem více prostoru věnuje vyniknutí hornaté krajiny v okolí Teheránu, než aby jakkoli odbočoval k motivaci hrdinova jednání. Právě čistota Kiarostamiho tvůrčí estetiky a pravdivého zachycování světa kolem tvoří významnou součást stylových prvků Chuti třešní. Cesta pana Badiiho do vlastního hrobu sice stále nikam nevede a v podstatě se točí v neměnném rytmu - nastoupení případného "hrobníka", vysvětlení celé situace, odmítnutí nabídky - přesto divák zůstává zvědavý, zda se mu jeho záměr ve finále podaří uskutečnit a povede se mu zemřít. K mému překvapení ani pomalé tempo filmu zde není na škodu, ba naopak pomáhá ještě více rozvinout divákovy myšlenkové asociace, které se k postavě a jednání pana Badiiho vztahují. Chyběla mi ovšem pointa a bohužel jsem nepochopil ani závěrečný epilog. Chuť třešní se mi ale i tak moc líbila. Je to rozhodně neobyčejný film, který stojí za pozornost. (29.03.2021)

Obrovská škoda toho závěru, který mě dost vytočil a kvůli kterému nemůžu Chuti třešní dát plný počet, který jsem mu celou dobu dát chtěl. Ono se sice může na první pohled zdát, že je to o ničem a že tam jenom muž jezdí vyprahlou krajinou a hledá někoho, kdo by mu asistoval při sebevraždě, ale jak už to u íránských filmů bývá, mezi řádky je to skutečně hodně hluboké. Důvod, proč se chce Badii zabít sice neznáme, ale dá se postupně odvozovat. Při jeho putování poznává spoustu lidí, z nichž někteří jen přežívají než aby žili, ale zároveň si svůj bídný stav neuvědomují a dokážou v něm nějak fungovat. Potká i člověka žijícího pro určitou skupinu, potká člověka, který taky jenom přežívá, ale vědomě a chce se z toho nějak vyhrabat, potká pár dětí, které ještě nejsou na takové úrovni, aby vůbec něco řešily, potká věřícího Turka, který krásu života vidí už jenom v chuti moruší nebo při pohledu na oblohu... a pan Badii sice na nikoho moc nereaguje, ale uvnitř si vše přerovnává a zvažuje, jestli tu sebevraždu skutečně spáchat chce. Skoro všechny monology a dialogy jsou skvěle vymyšlené, ta pomalá Kiarostamiho road movie poetická atmosféra mě opět naprosto uchvátila a myšlenkově to neustále a naprosto dokonale gradovalo. A ačkoli se zdá, že je předem jasné jak to skončí, stejně jsem byl v napětí i u samotného příběhu, protože Badii celou dobu váhal a v posledních 20 minutách váhal ještě jasněji. Jenže pak jako by Kiarostami vůbec nevěděl, kam to vlastně chce dovést, tak přišel s wtf závěrečnou scénou, po které nevím, SPOILER jestli se zabil, ti vojáci ho tam našli a do toho hraje veselá hudba a v záběru je postupně celý štáb (takže by Kiarostami vlastně shodil úplně vše, co celou dobu budoval a závěrem říkal, že se tomu vysmívá - což by mi na něj vůbec nesedělo) nebo šlo o příběh jakože podle skutečné události, kdy si to Badii v úplně poslední chvíli skutečně rozmyslel, uvědomil si, že by ta sebevražda neměla smysl a on teď po dotočení filmu momentálně žije šťastněji než předtím, protože ho tahle očistná cesta zachránila podobně jako toho Turka. Což by byl závěr, který by se mi líbil fakt hodně, ale v tomhle nonsensovém podání nevidím jasný styčný bod pro určení toho, že tahle interpretace je správná. KONEC SPOILERU Možná až se mi to rozleží v hlavě, budu to vidět jasněji, nicméně i když to na plný počet zatím bohužel nevidím, musím říct, že něco tak moc hlubokého a promyšleného už jsem dlouho neviděl a i přes hodně rozporuplný závěr mě to hodně zasáhlo. Silné 4* (19.02.2022)

Pravda je, že výjimečně mívám filmové chuťové pohárky zmrtveny, podladěny, jako by pozbyly chuti i chuti ochutnávat, jako by na okamžik odložily služební uniformu smyslu – Chuti; zčistajasna, („k smrti“) znaveny vnímáním filmové dužiny i narážením na nestravitelné pecky, makabrózně zsinají. Jenže pak se člověk zahledí na komentáře, začasté delikatesní, myšlenkově sbratřené plody šrotujících mozkoven, - a zas je při chuti. Nedošlo k tomu v případě filmu Chuť třešní, ale píšu to doznání/vyznání intuitivně k němu; snad by mi Kiarostami odpustil, že s jeho filmem vůbec nesouvisí. (17.03.2021)