Vítr nás odvane

Film, v němž se prolíná několik plánů: obrázky ze života na vesnici zasazené do krajiny, rozhovory (s chlapcem, kopáčem, učitelem, dojičkou,...), nejasné zprávy při komunikaci s městem. Jaká je to "souhra" a jakou roli v ní hraje tajemný inženýr (proč a s kým přijel, co tu chce najít a proč to nehledá a proč nejde tam, kam chtěl jít)? A kde bere Kiarostami ty své krásné, milé a chytré chlapce? A když budete potřebovat silnější signál, vyjeďte autem šikmo svahem, kolem stromu to pak vezměte ostře doprava, až na kopec - no přece tam, kde i kopáč občas narazí na starověký hrob. (19.12.2014)

Po předchozích filmech od Abbase Kiarostamiho, které jsem viděl, musím žel tentokrát hlásit menší zklamání. Filmy odehrávající se v exotické přírodě mám sice obecně hodně rád, pokud jde o zajímavý art nebo i kvalitně natočenou žánrovku, a samotný příběh o inženýrovi, který navštíví íránské domorodce v jakési odlehlé horské vesnici s cílem nenápadně zdokumentovat jejich život, mě tady již předem lákal a ve výsledku v mnoha scénách určitě i zaujmul. Vítr nás odvane má v sobě typický Kiarostamiho styl pomalejších, přesto poutavých a vizuálně promyšlených záběrů, které jsem na jiných režisérových filmech oceňoval (tady rovněž), ale 2 hodiny poetického filmu bez jakéhokoliv zvratu a minimem scén vyvolávajících silnější emoce? To se mi vidělo přepálené, nehledě na to, že dlouhé záběry na projíždění auta stejným horským úsekem tam a později zpátky se tu objevovaly tak často, až se mi postupně omrzely. Inženýrovy rozhovory s místními vytvářely určitě zajímavou sondu do života v tomto prostředí, nicméně stylem své mluvy a neustálým vyptáváním se na vše možné včetně čistě soukromých záležitostí lidí na mě působil hlavní protagonista občas nesympaticky a otravně... a pak, to „vrcholné“ recitování básně během dojení krávy, natočeno ve tmě, bez možnosti pořádně vidět postavy, už považuji za menší úlet v rámci pomyslného experimentování s poetickým žánrem na plátně. Rád bych dal 4 hvězdičky, ale to by musel pan režisér tento svůj film důmyslněji prostříhat a já bych se u takhle obsahově i vizuálně zajímavého snímku nesměl v některých chvílích ošívat nudou. [70%] (03.04.2022)

Mimo jemne naznacovaneho pribehu, ktery je spise zaminkou pro jine uvahy, folklorniho zobrazeni me ten film fascinuje vynikajici praci s casem, ale hlavne s prostorem. Jak Kiarostami vytvori prehledne krivolaky svet kurdske vesnice, jak dokaze vytvorit orientaci v postavach, ktere casto nejsou ani videt je skvele. Navic si u toho jeste udrzi svuj styl. Mistrovske dilo. (16.07.2012)

Le vent nous portera. Všechny. Některé dřív, některé později a některé s pomocí bližních. Zřejmě. Příběh naznačuje, že není vše tak poetické, jak na první pohled vypadá, ale zlo, které se vyskytne v obci důvěřivých a dobrých je nakonec do okolního dobra přirozeně vstřebáno a člověk jako by měl až dojem, že přijde vniveč (dá-li se tak o "zlu" jako projevu jisté kategorie hovořit). Ačkoliv strůjce úkladů dosáhl svého, ale o jeho osobu zas až tak moc nejde, svou hru se zde zdají rozehrávat daleko vyšší síly než jen jedinci. Vítězství přijímání smrti jako něčeho přirozeného a tedy ne zlého, "pohádkové" vítězství té správné strany, která nedovolí smrti přejít do služeb zla. Smrt není zlá, je to jen odnášení větrem... Ale co já vím, interpretujte si to jak kdo chcete, mně se jen líbí ten přesah obrazově minimalistické, ale svým způsobem uchvacující výpovědi. Básně. (06.08.2011)

Z pochopitelných důvodů nejsem zrovna příznivcem Kiarostamího filmů a když se v prvním záběru objevilo auto jezdící vyprahlou íránskou krajinou, bál jsem se, že celé dvě hodiny nevydržím. Před tímto kouskem jsem totiž viděl film Chuť třešní a jeho jedinou akcí je právě auto jezdící vyprahlou íránskou krajinou. Naštěstí jsem nakonec tak úplně zklamaný nebyl, protože tematicky se filmy liší, i když volí stejné prostředky. Dokonce bych řekl, že po dvou předchozích snímcích (Chuť třešní, Pod olivovníky) jsem byl mile překvapen, protože jsem pochopil, co chce film vyjádřit a přišel mi i místy srozumitelný a poetický (recitování básní při dojení krav). Je to taková zajímavá meditace o životě a smrti, osudu a podobných věcech. I zde je mnoho přebytečného a zdlouhavého, např. proč hlavní hrdina nemá ve vesnici, v níž přebývá, signál? Zbytečně to film natahuje - pokaždé, když se mu chce někdo dovolat, musí divák sledovat, jak auto jede na kopec, kde signál je. Ve filmu je ta scéna tolikrát, že mám pocit, že bych na ten kopec sám trefil. Nebo zbytečné záběry tu na hovnivála, co tlačí svoji kuličku, tu na želvu, co se snaží obrátit z krunýře na nohy... Přesto ale pro mě zatím nejlepší Kiarostamího snímek, protože mám pocit, že jsem aspoň v hrubých obrysech pochopil o co tu jde, což u jeho filmů rozhodně nebývá pravidlem... (05.08.2012)