Jack Reacher: Nevracaj sa

Ve všech ohledech nezajímavý, průměrný a předvídatelný film, který nemá jediný zapamatovatelný moment, natož scénu, nebo alespoň hudební motiv. Oproti jedničce značný propad a žánrový posun k jakémusi krimi dramatu se špetkou akce a melodramatem na konci./// Z Reachera je ze Zwickově podání člověk bez jakékoli osobnosti, motivací a zájmů. Je tulákem, který spal s tolika šlapkami, že by si je dle jména a fotky očividně ani nevybavil. Tak aspoň že dbá o dentální hygienu, když už nic jiného./// Cruisovo charisma však stále je cítit, a to i pod nánosem lejn v podobě kostrbaté zápletky, nezáživná akce bez nápadité choreografie, nevýrazného záporáka beze jména (!), stárnoucího hrudníku ve zbytečných nahoře bez scénách, nevýrazné Smuldersové a kýčovitého konce. Jacku, nevracej se! 50 % [Kino] (22.10.2016)

První díl mi připadal jako namachrovaná anachronická, infantilní, pitomoučká nuda, ve které se polovinu času nic nedělo. Důvod, proč druhý díl považuju za vydařené a zábavné sic stále přiblblé dobrodružství, mě samotnýho zaskočil, takže si to zde vypíšu jako terapii. On totiž ten přidaný kvazi-rodinný aspekt je to, co konečně staví Reachera před nějaký problém, díky kterému nemá čas jen velkopansky mrkat do kamery na diváka, který stejně ví, že se mu nemůže nic stát, protože je přesně tím, čím on vždy chtěl být ve svých představách. Zatímco jednička házela hrdinovi do cesty akorát problémy, které on je zvyklý řešit a byl pořád pánem na svém trávníku, zde jeho potřeba řešit situace sám a být zodpovědný jenom sám za sebe naráží na nutnost tlačit káru společně se svou domnělou dcerou a majorkou na útěku, pro kterou má citovou slabost. Najednou tedy není pánem každé scény, ale naopak poněkud nešťastným asociálem, jehož pofňukávání, že takhle to přece nejde, že je zvyklej být osamělým vlkem, je vlastně potřebnou omluvou za machistický první díl, kde dával všem a všemu frajersky na frak. Navzdory tomu je stále oním konzervativním, vysněným hrdinou fotrů, vyrůstajících na bondovkách, jehož nesvázanost a James Deanovská osamělost amerického poutníka, stopujícího v bílém triku u Route 66 je inspirativní natolik vzdáleným způsobem, že patří spíše do područí chlapských snů než aby apeloval na změnu životního stylu. Proto možná film schytal natolik nevlídné recenze po celém světě, když najednou do tohoto čistě chlapáckého eskapistického konceptu vlítly dvě ženy a jakási potřeba odpovědnosti. S tím však, jak stále Reacher zachovává svůj koncept staromilskosti, a tedy oslovuje publikum 40+ více než jakýkoli jiný současný mainstream, je nutno ocenit některé obrazy genderové progresivity. Jmenovitě v zásadě nejintenzivnější zneškodnění protivníka skrze gumovou hadici je zde svěřeno Cobie Smaulders. Nebo scéna v hotelovém pokoji, kde se ti krásní, vypracovaní lidé pohybují kolem sebe ve spodním prádle, aniž by to v nich probudilo jakýkoli zájem, což nikdo ani nepojmenovává, prostě se to bere jako samozřejmost. Šokující situace pro post-bondovské publikum. Hezký kluk a hezký holka mohou být kamarádi či parťáci. Poslední klad, který potřebuji vypíchnout je chytře vystavěný scénář. Je samozřejmě úplně jedno, o co v tom filmu jde, ale například téměř každá scéna většinou nepracuje jenom s jednou informací, skrze kterou posouvá děj, ale většinou přinese dvě či více, které se později zúročí. Například zneškodnění dvou žoldáků před jídelnou nejenže přinese hrdinovi informaci o organizaci pro kterou pracují, ale také pohmožděné klouby z tohoto konfliktu poslouží jako hlavní důkaz později k jeho zatčení. Pouto mezi majorkou a Reacherovou 'dcerou' je také budováno skrze to, jak jedna učí druhou, jak uhnout před bouchačkou, přičemž víme, že oboje bude časem zužitkováno dále v příběhu. (15.02.2017)

Tak ono isteže faktor otec-dcéra filmu v očiach množstva divákov čosi ubral, s čím môžem viac menej súhlasiť, ale stále sa jednalo o pozerateľnú akciu. Nie je to síce Mission Impossible (hlavne nie v porovnaní s poslednou časťou, ktorej som s radosťou udelil plný počet), no i tak Reacherovi nemožno uprieť, že v správnych množstvách dávkuje kopu napätia a na jedno zhliadnutie určite nenarobí žiadnu škodu. (23.01.2017)

Zwick to uchopil jinak a blbě. Hlavní devízy jedničky jakoby opomenul a servíruje nám druhý příběh agenta s tajemnou minulostí s minimální porcí nadhledu, který však ani tak nehraje prim, nýbrž jen v detailech rozmělňuje sakramensky vážnou notu, která je sama o sobě to největší kriminální klišé za poslední dobu. Bohužel i scénáristické postupy a rámování příběhu je prvotřídní hollywoodský kalkul a tuctovka. Tzn. dočkáte se všech neduhů, které scénáře k obyč akčním filmům mají. Všechny zvraty a pokusy o napětí tím pádem u Reachera dvojky vyznívají do ztracena. Z části to zachraňuje obvykle prvotřídní akce, kterou Zwick vždycky uměl, ale stejně budete po očku pokukovat po té pomalé, zběsile nesestříhané bitce z prvního dílu. Cruise super, vyjmečně i vojanda OK. Rodinný element diskutabilní a určitě snižuje celkový rating. Po jedničce, která způsobila solidní fanouškovský breakdown a začalo se potutelně mluvit o dalším agentovi ala Bond a Hunt přišla studená sprcha a s trojkou nevím nevím. (23.10.2016)

Je pravda, že druhý Jack Reacher neukazuje nic nového v akčním žánru, není prakticky v ničem překvapivý, v ničem nevyniká, ale přesto je v něm znatelný správný přístup k žánru, byť v rámci hodně vyježděných kolejí. V prvé řadě fungují postavy, Tom Cruise je prostě borec, hraje zde rozvážně, klidně a působí opravdu tak, jak má. A Cobie Smulders je taky velmí sympatická... Funguje zde celkové tempo (nijak hektické), funguje zde akce (je prostě v pohodě), já zkrátka nevidím důvod, proč film hanit. 7/10 (22.10.2016)