Whiplash

Jeden z nejchválenějších nezávislých filmů loňského roku nezklamal. J.K. Simmons je ďábel a Miles Teller hodně slušně bubnuje a je na krev houževnatý, takže ho ani srážka s náklaďákem nezastaví. Žádné srdíčkové vztahy, žádný vysmátý happyend. Milese Tellera je teď všude plno, loni a předloni toho stihl skutečně dost a nevypadá to, že by měl v tempu polevit. Tentokrát do toho na nejprestižnější hudební škole ve Státech solidně buší; abych nemátl, tak do bubnů, protože s holkama se tak maximálně sejde na pizzu, jinak chodí s tátou do kina a skutečné přátele nemá. Má totiž paličky, bubny a činely, a to mu bohatě stačí. Dokud do zkušebny nevstoupí holohlavý J.K. Simmons (indicie, kdy hošan měl přijít v šest, ovšem začalo se až o tři hodiny později, je evidentní). Mladík bude záhy potřebovat ještě pořádný kus sebekázně, sebezapření a nervy na to ustát tlak, kdy mu další bubeníci slintají na rameno. Rány na otlačených prstech se nestačí hojit, a na to, že by se ve dveřích objevila hodná víla a přičarovala komukoliv flek v prestižním orchestru, to rozhodně nevypadá. Energický Simmons občas pronese něco lidského, někoho pochválí nebo zavzpomíná na talentovaného žáka, drtivou většinu času však kleje, kritizuje, uráží, hází předměty. Je zlý, je nesnesitelný, je manipulativní, ale vše má své „důvody“. Jazzová hudba je tu dalším hercem, zakousne se a nepustí. Výborná gradace, výborný střih, výborný souboj charakterů a téměř samozřejmost, že Simmons bude ke Zlatému glóbu brát ještě za nějaký ten měsíc Oscara. A to má debutující režisér Damien Chazelle teprve devětadvacet let. A hned do světa vyslal kus, který hravě strčí do kapsy libovolný životopis nějakého legendárního muzikanta. I když pár výtek přeci jen mám: maximální až neuvěřitelná přepjatost v dialozích je někdy spíš na škodu, scénáristé berličky bez jasné motivovanosti se také objevují, aby jen vyhrotili už tak vyhrocenou situaci (kupříkladu kam se poděla složka s notami druhého bubeníka?). Na potlesk to i tak je. Jen ne ve stoje. 80% (17.01.2015)

Whiplash je špicózní hudební film o drilu a o touze po uznání. 0tázka je, proč talentovanej bubeník tolik potřebuje, aby mu jeho schopnosti potvrdilo takový sadistický hovado, který mělo ještě pro svoje metody sofistikovaný vysvětlení, a jestli je pak schopen si hru pod příkrovem odsudku a teroru vůbec užít. Dovedete si představit s tímhle vedením třeba Kobejna? Díky bohu, největší umělecké osobnosti se jimi staly právě proto, že takového "Fletchera" nepotkaly. Momenty lidství jsem mu nežrala a s chutí bych mu do toho na závěr rozjasněného ksichtu plivla. A takhle o tom můžu uvažovat dík přesvědčivému výkonu vyrýsovaného J.K.Simmonse. ... Jo a totální husina z jazzových fláků. (07.02.2015)

**** a půl. Až do teďka byl pro mě "Whiplash" známý jako nářezový song od Motörhead. Whiplash Damiena Chazelle je perfektní snímek s úžasnou jazzovou hudbou a excelujícími herci v hlavních rolích. Milles Teller si musí projít až peklem a jde až na krev, aby dosáhl vytouženého cíle. J.K. Simmons si tak trochu ukradl část filmu pro sebe a jeho despotická postava nechává své studenty, aby si vyžrali úplně všechno, každou chybu, každý tón mimo. Tak se ale často dostává z lidí to nejlepší. Pokud to dokážou vydržet, nechat si rozbít držku, krvácet, polykat hořké slzy a cítit vztek, který je drží v okovech, dokud nepovolí... Dr. House meets Rocky:) Závěrečné sólo Milese Tellera na bicí je vrcholná scéna filmu. Naprosto grandiózní a ohromující, masterpiece. Když jsem ten jeho výkon sledovala, ani jsem nedutala, oči přilepené k obrazovce, po chvíli jsem v nich měla slzy a přemýšlela, jestli to tak fakt zahrál on, nebo měl nějakého dubléra. Hodně silná scéna. A člověk jenom čeká na ten strhující a bouřlivý aplaus, který prostě po tomto momentu musí přijít! A co udělá rejža? Uvidíte na konci filmu, ale mě to teda nasralo:) (03.01.2016)

Film, který ve mně probouzí emocionální pocity při kterých jsem si zamiloval kinematografii. A to jsem jazz nikdy neposlouchal. ___ To procítění do melodie, rytmu, citu klepnutím do bubnů, lehkým dotykem na nástroj, vše musí pasovat (nejen ve vážné hudbě) do nejmenších detailů. Každý hudebník má v duši zápal do melodie, je to ten kdo ovládá svůj nástroj a když začne rezonovat, jeho umění proniká do naší duše. Podobný postup má i filmová režie - práci s herci a divákem, tvůrcovi myšlenky přenesení na stříbrné plátno. _______ Démonický J.K. Simmons. Skvělý Miles Teller. Perfektní režie. Whiplash má v mém srdci stejnou váhu jako Billy Elliot. (08.03.2015)

Sledovat hodinu a čtyřicet minut hlavního "hrdinu" jak si obdobným tempem honí péro, asi to bude stejně motivační a zaručeně se u toho bude podobně tvářit . Vážně jsem nepochopil pointu tohoto nereálného shitu s choutkami mít poselství, který mě nejprve důkladně zasvětil do příběhu nesmělého hudebního nerda, včetně vylíčení jeho ostýchavosti, panictví a malého sebevědomí, aby mě o dvacet minut později donutil ho nenávidět díky spratkovitému a zcela iracionálnímu chování, a všechny ty "útrapy" kokota za volantem mu s chutí přát, aby v závěru otočil úplně a naznačil, že pokud vás někdo psychicky a fyzicky týrá, protože je přinejmenším psychopat, v tom horším vyhořelý čurák vylévající si osobní mindráky na všech okolo, je to vlastně všechno v pořádku, protože ve vás možná bude skrytý génius a bez pečlivého dohledu takového rasa by nikdy nebyl odhalen! Čert vem, že se kvůli tomu ten zbytek neúspěšných psychicky složí, bude trpět depresemi a třeba se jen tak zabije v autě, kdy se v něm oběsí na trámu! Pokud jednou dokonale zabubnujete s dřívky na pár vysoustružených dutých válců, stálo to za to! Právě skrytá obhajoba Fletchera v roli neomezené a nekritizované autority v úplném a notně debilně hollywoodském závěru a vylíčení ho jako fér roviny chlapa, mi přišla na celém filmu to nejvíc sebepochcávající. Možná jsem ale tu ryzí story kompletně vycucanou z prdele řádně psychologicky nepochopil a sovy nejsou tím, čím se zdají být. U tohoto typu filmů primárně záleží jen na tom, jestli přirozeně přejete nebo jste ochotni přát hlavní postavě a zfetovaní sentimentem přehlížíte ty píčoviny. Já tak učinit z výše uvedených důvodů nemohl, takže jsem se jen sarkasticky chechtal a prstem se znuděně rýpal v těch nelogičnostech. 40% (31.01.2015)