Whiplash

Čerstvý student konzervatoře Andrew se snaží dostat do nejlepšího městského souboru. Cesta vede doslova skrz hudebního génia a lidského šílence Fletchera, jehož oblíbeným filmem musela být Olověná vesta. Vztah mentora a jeho chráněnce je tu zobrazen takovým způsobem, jakým jsem si ho doposud nedokázal ve filmu představit. Souboj těchto dvou odlišných a přesto tolik podobných povah trvá téměř od začátku do konce a jakkoli necitlivě to může vypadat, pokaždé, když se na scéně objevil J.K. Simmons jsem nedokázal vykouzlit jinou grimasu než spokojený úsměv. Fletcherova posedlost najít nejlepšího hudebníka nového milénia se krásně doplňuje s posedlostí Andrewa stát se tím nejlepším. Whiplash je plný sobeckosti, pokrytectví a tyranie a přesto jsem po závěrečných titulcích ten spokojený úsměv nemohl setřást. Navíc, ještě nikdy jsem při závěrečné pětiminutovce nebyl u filmu tak zpocený. (12.01.2015)

Is there a line? Černá labuť roku 2014. V mladším hávu, s litry potu, krve a slz. A s vizuální stránkou, která svou precizností, střihem a provázaností s neutuchajícím rytmem nedá vydechnout. Každý pokus o souhru, každá chvíle, kdy tlačíte Andrewa k tomu, aby konečně zarachtal paličkami uspokojujícím způsobem, který udrží ďábla Fletchera ještě aspoň pár minut pod pokličkou - pokaždé mají za následek to samé: Zrychlený dech, zatnuté svaly, zbystřené smysly. Whiplash chytí do zubů, drtí a nepustí. A sežvýkal mě až k nejvyššímu hodnocení, protože i jen za pár let od vzniku šokujícím způsobem dozrál. Jakkoli mě v samém závěru svého času nepatrně uskřípl a chtěl jsem ještě jednu dvě minutky pro poslední nápovědu, dnes už bych na filmu neměnil vůbec nic. Jede totiž celou dobu nadoraz a v době čím dál předvídatelnějších akademických voleb či nominací zůstává dost možná poslední překvapivou volbou, která zaskočila kritickou i diváckou veřejnost příjemně nepřipravené. A teď se jdu vydýchat. S každým delším zhlédnutím mě finále víc a víc fyzicky vyčerpává, jakkoli se u něj bojím pohnout jen o píď. (10.01.2015)

Sledovat hodinu a čtyřicet minut hlavního "hrdinu" jak si obdobným tempem honí péro, asi to bude stejně motivační a zaručeně se u toho bude podobně tvářit . Vážně jsem nepochopil pointu tohoto nereálného shitu s choutkami mít poselství, který mě nejprve důkladně zasvětil do příběhu nesmělého hudebního nerda, včetně vylíčení jeho ostýchavosti, panictví a malého sebevědomí, aby mě o dvacet minut později donutil ho nenávidět díky spratkovitému a zcela iracionálnímu chování, a všechny ty "útrapy" kokota za volantem mu s chutí přát, aby v závěru otočil úplně a naznačil, že pokud vás někdo psychicky a fyzicky týrá, protože je přinejmenším psychopat, v tom horším vyhořelý čurák vylévající si osobní mindráky na všech okolo, je to vlastně všechno v pořádku, protože ve vás možná bude skrytý génius a bez pečlivého dohledu takového rasa by nikdy nebyl odhalen! Čert vem, že se kvůli tomu ten zbytek neúspěšných psychicky složí, bude trpět depresemi a třeba se jen tak zabije v autě, kdy se v něm oběsí na trámu! Pokud jednou dokonale zabubnujete s dřívky na pár vysoustružených dutých válců, stálo to za to! Právě skrytá obhajoba Fletchera v roli neomezené a nekritizované autority v úplném a notně debilně hollywoodském závěru a vylíčení ho jako fér roviny chlapa, mi přišla na celém filmu to nejvíc sebepochcávající. Možná jsem ale tu ryzí story kompletně vycucanou z prdele řádně psychologicky nepochopil a sovy nejsou tím, čím se zdají být. U tohoto typu filmů primárně záleží jen na tom, jestli přirozeně přejete nebo jste ochotni přát hlavní postavě a zfetovaní sentimentem přehlížíte ty píčoviny. Já tak učinit z výše uvedených důvodů nemohl, takže jsem se jen sarkasticky chechtal a prstem se znuděně rýpal v těch nelogičnostech. 40% (31.01.2015)

Zhlédnuto v kině. Z filmů, které šly do kina v roce 2014, je Whiplash pravděpodobně můj favorit. Možná je to tím, že jsem nečekal, jak precizní, skvělý a napínavý film se z tohoto nenápadného a malého filmu vyklube. Jak Milles Teller, kterého jsem si nezapamatoval z filmu Divergent, mě doslova donutí si zapamatovat jeho jméno tím nekompromisním výkonem, který podal. Jak budu nenávidět někoho, jako je J. K. Simmons, ale zároveň ho chápat a opravdu mu rozumět, o co se snaží. Tenhle film je možná malý, co se týče rozpočtu, ale je to perfektní ukázka toho, že někdy na penězích opravdu nezáleží. Pokud jste tento film ještě neviděli, tak přestaňte číst můj komentář a upalujte si ho pustit, věřte mi, že neprohloupíte. 100 %. (14.04.2015)

Film, který ve mně probouzí emocionální pocity při kterých jsem si zamiloval kinematografii. A to jsem jazz nikdy neposlouchal. ___ To procítění do melodie, rytmu, citu klepnutím do bubnů, lehkým dotykem na nástroj, vše musí pasovat (nejen ve vážné hudbě) do nejmenších detailů. Každý hudebník má v duši zápal do melodie, je to ten kdo ovládá svůj nástroj a když začne rezonovat, jeho umění proniká do naší duše. Podobný postup má i filmová režie - práci s herci a divákem, tvůrcovi myšlenky přenesení na stříbrné plátno. _______ Démonický J.K. Simmons. Skvělý Miles Teller. Perfektní režie. Whiplash má v mém srdci stejnou váhu jako Billy Elliot. (08.03.2015)