John Wick

Čekal jsem o krapet větší „pecku“, myšleno lehce nápaditější, ale i tak převládá spokojenost. Keanu Reeves je po několika matných projektech tam, kde ho mám rád, Chad Stahelski má několik kaskadérských zářezů a je na něm patrné, že osmdesátá a počátek let devadesátých jsou jeho šálkem kávy. Akčních perel je v posledních letech pramálo, samozřejmě tahle nabízí mnoho otázek na logické přešlapy, ale kdo si chce užít nářez plný zlámaných vazů a prostřelených hlav, je tu správně. Ostatní nechť si raději zapnou Tarkovského. Tady se jede na brakové vlně, příběh je přímočarý á la ztráta milované ženy, mrtvé štěně, banda cool zabijáků a jeden nasraný návrat na scénu. A tvůrci, kteří se jednoduše chtějí vyblbnout. Jednotlivé přestřelky šlapou v jiném tempu, mají různou atmosféru, škoda jen, že se víc nepodařilo prodat fyzično (jako v prvních 96 hodinách). Mile nadsazené, choreograficky elegantní a sakra přehledné. (06.02.2015)

Reeves je zase jednou boží. John Wick je ryzí akční střílečka (silně inspirovaná komiksovou strukturou), která si na nic nehraje. Tvůrci sypou geniální nápady doslova z rukávu a invence je znatelná nejen v neuvěřitelně jednoduché, ba do teď nevyužité, zápletce. Silný emocionální rozjezd bez sebemenších problémů nasadí banální a přesto přesvědčivý hlavní motiv pomsty a začne se zabíjet. Krvavý balet je stejně sympatický jako letošní Raid 2, jen tady je tak nějak odlehčenější a ne tak sadistický. V samotné podstatě jde hlavně o to přátelské pouto mezi páníčkem a jeho pejskem. (01.11.2014)

Päť bodov za akci, nula bodov za příběh. Problém je, že jsou zde současně sekvence, v nichž je evidentně záměrně vtip a nadhled, ale i sekvence, které jsou natočeny zcela vážně. Bohužel i v těch vážných chvílích je to tak strašně pitomé (Keanu tulící se k mrvtému pejsáčkovi za zvuků teskné hudby), že jsem se musel smát. Už jen pro tu zatraceně stylovou akční scénu na diskotéce ten film ale beru na milost a alespoň mírně nadprůměrných šest bodů z deseti se mu udělit odvážím. (14.01.2015)

Jak už napsal Marigold, takhle měla vypadat filmová adaptace Maxe Paynea. Noirová stylizace (neony, déšť, noc, velkoměsto). Lehce „cheesy“ pulpová atmosféra. Komiksově nadsazené univerzum ruských mafiánů a nájemných vrahů (s tak promyšlenou mytologií, až mne překvapilo, že předlohou skutečně nebyla žádná komiksová série). Revenge zápletka ohlodaná na kost (ale ne tolik, abychom nechápali hrdinovu motivaci). Melodramatické flashbacky jsou nenásilně zakomponované do hlavní dějové linie a většina zúčastněných ví, jak to v podsvětí chodí, pročež mohou jít bez dlouhých úvah a řečí rovnou k věci. Prosté pozadí hrdinova příběhu ani zbytečná slova tak nikdy na dlouho neodvádí tok vyprávění daleko od akčních scén. Díky ukázněné kameře, delším záběrům a opodstatněným střihům jde o scény krásně přehledné, připomínající více asijské akce (k nimž režiséři přičichli díky spolupráci s Wachowskými) než současnou „realisticky“ roztřesenou hollywoodskou produkci. Čistý styl snímání likvidačních scén, s plynulými přechody mezi jednotlivými záběry, navíc souzní s čistým stylem práce Johna Wicka, který si potrpí na uklizeném kvartýru a většinu zloduchů pro jistotu umlčí kulkou do hlavy. Kromě možnosti vychutnat si choreograficky elegantní, precizně rytmizovanou kombinaci střelby a bojového umění v plné kráse tak styl akčních sekvencí slouží zároveň k charakterizaci protagonisty, na kterou pro všechno zabíjení jinak nezbývá moc času. Pro vychutnání filmu zároveň nepotřebujeme vědět víc, než že je John Wick cool zabiják. Zde se nabízí další paralela s akčními videohrami, které v prokreslování postav nezacházejí o moc dál (další podobnost pak lze spatřovat v hotelu, který funguje jako save-pointu, kde si hrdina může odpočinout a nechat se vyléčit). Svou videoherní povahu film pro větší názornost tematizuje také vtípkem zakomponovaným do jedné z akčních scén, kdy se protnou fikční světy hry a filmu. John Wick ukazuje, že snaha vycházet vstříc hráčům (a na ni vázané těžení z videoherní estetiky) nemusí spočívat jen ve frenetickém střihu. „Herní“ může být film také důrazem kladeným na maximální přehlednost akce a přímočarostí vyprávění, která není zastíraná, nýbrž hrdě stavěná na odiv. Jestliže druhý Zátah dosud v kategorii nejlepších akčních filmů letošního roku neměl silnou konkurenci, teď už ji má. 80% (15.10.2014)

Pejskaři jsou strašný hovada, obzvlášť, když jim ruský podsvětí přezdívá Baba Jaga. Ten scénář je surreálná slátanina od hlavy až k patě, byť obsahuje pár docela cool nápadů (odbory nájemných zabijáků). Chad Stahelski coby specialista kaskadér nic z toho neřeší a bere to tak, jak se mu dostalo pod pařáty. Ze psa vám pukne srdce, Keanu se tváří jako reinkarnace Satana od začátku do konce, postavy nejsou jenom ploché, jsou spíš přejeté parním válcem. Naštěstí vskutku pekelné zádumčivé dialogy, které působí jako kompilace špatných komiksových bublin, vyvažuje celkem slušná porce nadhledu a ještě větší porce akce. Tady se ukazuje, že Chad ví, o čem točí (báječně rytmizovaná mlata v diskoklubu, kde se tempo boje spojuje s proměnami tanečního parketu) a občas se dokonce zdá, že solidně ovládá filmový jazyk (bezeslovná koláž v expozici, solidně načasované fórky). Bohužel v dialozích mu ujíždí nohy do stojky a absolutně se mu nedaří film vygradovat (oba ruští padouchové totiž v jádru stojí celkem za prd). Takže naprosto absurdní příběh, vyvedený stylově jako temná osudová podívaná s dostatečnou porcí nadhledu a nedostatečnou porcí autocenzury. Buď si to jako action junkies užijete naplno (nějak takhle mohl vypadat Max Payne), nebo to v klidu projedete se směsicí pobavení a úšklebků. Ono je to v jádru vlastně strašně tupá psina. (14.10.2014)