V srdci mora

Ron Howard zlý film nenakrúti. Akurát občas netrafí úplne do čierneho. Tých pár scén od stola, pri ktorom začína a končí rozprávanie, je silnejších než samotná plavba. Scenár na lodi postupuje neobjavným oboznamovaním s postavami a stavia ich do predvídateľných konfliktov. Z ich miesta v príbehu navyše neždíma, čo by mohol, a celkovo tak úplne nevie, o čom chce rozprávať v prvom rade. Tém je viacej, ale ani jedna z nich nie je motorom filmu. Máme tu konflikt kapitána a prvého dostojníka, tragédiou vrcholiacu honbu za bohatstvom, či zamyslenie sa nad tým, kam až je OK zájsť pre záchranu vlastného života. Ale všetko je to iba rutinne naznačené a nepoháňa to rozprávanie príbehu vpred. Najdiskutabilnejším prvkom filmu je potom zabíjanie zvierat, ktoré má naše postavy robiť hrdinami, plniacimi si svoju veľkú rolu, aby sa mohli vrátiť domov za svojimi rodinami. Dnešná doba takejto príbehovej konštalácii nemože priať. Na film sa dobre pozerá. Obzvlášť diváčky budú chrochtať blahom. Ale nie je to strhujúci biják, aký sme od Howarda čakali. Všetko to divácky atraktívne ukázal v akčnom zostrihu v traileroch a práca s postavami, ktorá tomu mala dať dramatický oblúk, je slabšia. (03.12.2015)

Ta digitální velryba byla skvělá a záběry na moře v různých stavech (bouře, západ slunce, východ slunce, hořící olej na hladině) taktéž. A to je tak všechno. Jinak se neodehraje celkem nic, kromě strastiplné cesty party ztroskotanců k pevnině, s nakousnutým, ale nijak zásadním tématem kanibalismu. Až se člověk na konci zdráhá uvěřit, že to vážně bylo všechno. Z herců mě výrazně nenadchnul nikdo, jenom první půlku filmu jsem si myslela, že Benjamin Walker je Jamie Dornan, což nebyl. Mělo tam bejt aspoň víc záběrů na tu super velrybu, který jsem na rozdíl od čím dál vousatějších = zaměnitelnějších námořníků fandila. (20.02.2016)

V roku 2014 bolo Ronovy Howardovi pri udeľovaní Oscarov neuveriteľným spôsobom ukrivdené. Jeho snímok "Rivali", ktorý priam ukameňoval diváka do fotelky, prehral súboj s "12 krát obohranou pesničkou" o otroctve, až človek z rozčarovania "začal fandiť" rasistom. Ja osobne som to znášal naozaj "ťažko" a tak som plný očakávania s nadšením dúfal, že nový svetlo sveta spatriaci snímok "In The Heart of The Sea" vytrie zrak všetkým dementom s prívlastkom odborníka. No a rezultát? O sklamaní síce nemôže byť ani reči, ale od nadšenia napriek peknému vizuálu či dostatku "akčných scén" taktiež neskáčem. Človek zrejme očakával priveľa, no tri hviezdy by boli zrejme taktiež krivdou. (31.05.2016)

Není nad to zajet na velryby s partou kamarádů a nechat, na rok či dva, svoje manželky čekat doma ve vší počestnosti. Práce blbě placená, ale se spoustou čerstvýho vzduchu učaruje i mocného Thora, který je tak snaživej, že se má stát kapitánem. Jenže protekce byla svině odjakživa a tak se bude muset spokojit s místem prvního důstojníka a tunou slibů, že příště bude Captain America už rozhodně on. Hodí se to na papír a k vlastní lodi už stačí jen maličkost - 2000 barelů velrybího oleje. To se dá sfouknout za den. Jenže jen na jednom zázračném místě, kde bílá velryba dává dobrou noc všem, co se přiserou do jejího teritoria a navíc se tam pluje kurevsky dlouho. To kluky ale neodradí a pustí se do akce. Připlujou, uviděj, potopěj se... A tak mocný Thor místo velrybího tuku a lodí pod prdelí trčí ve člunu s pár dalšíma, co ten průser přežili a čeká ho pár tisíc kiláků domů se sucharem v kapse, deci vody v lahvi a ve společnosti nasranýho Morbidního Dyka. Pak už je jen otázkou času z koho se stane lidská konzerva a kdo bude díky kámošovu masu trpět o něco delší dobu. Doporučuje 8 vorvaňů z 10. (25.04.2018)

jsem nadšený, že nejpřeceňovanější režisér světa konečně natočil něco, co vypadá jako film, namísto pouhého ilustrovaného scénáře (ano, správně, je v tom rozdíl), tj. pohyblivé obrazy, jejichž estetice neschází smysluplnost a krása. snad Howarda nepřeceňuji příliš, když v jeho obrazech rozeznávám inspiraci tvorbou Ivana Ajvazovského, protože už ta možná souvislost vlévá do významové struktury filmu bohatství dalších cenných souvislostí. cinefil ve mně by měl být mimořádně potěšený. a je. a vlastně i ten narativ, čili aspekt, na kterém většina mainstreamových filmů v mých očích "vázne na mělčině", mě zde svým způsobem také těší. jak jindy nesnáším ta samoúčelná rámcová vyprávění, o to více mě zde nadchlo, jak rámec vlastně pozvedá sofistikovanost a tak vlastně i hodnotu vyprávěného děje, jelikož svou zprostředkovaností odlehčuje krajní nevěrohodnost předlohy, tedy Moby Dicka, inspirované jen o krapet méně nevěrohodným námořnickým mýtem o mstivé velrybě, založeném velmi volně na reálné plavbě Essexu, zatímco ale zároveň s tím sugeruje divákům dojem autentičnosti, jakou se přeci musí nutně vyznačovat vyprávění podávané s takovou neochotou a zahanbením, jaké předvádí Gleesonova postava. a tak jsem rozpolcený, když na jednu stranu tleskám důvtipu, s nímž film manipuluje svými diváky, na druhé straně polykám žluč nad tím, že zmíněná autentičnost je jen iluze a všechno je to falešné. jako skoro celá ta továrna na sny, jejímž dělníkem podle všeho Howard nikdy nepřestal být ani v jednom záběru jediného svého filmu. cinefil ve mně by měl být znechucený a pobouřený tím, jak se v námětu samo o sobě velice naturalistickém podařilo neutralizovat všechny vzrušující pachutě a vydestilovat z něj syžet tak naprosto nezajímavý, že nad tím vlastně více než co jiného žasnu; takovou typickou hollywoodskou limonádu pro celou rodinu. a je. čili v posledku jsem cinefilně nadšený i cinefilně zhnusený a mám pocit, jako kdybych měl zrazovat své svědomí, ať už budu hodnotit kladně či záporně. proto ta mimořádná potřeba vyjádřit se tentokrát i slovy. domnívám se, že obecně platí, že pokud se nemohu rozhodnout, bude spravedlivější zvolit vyšší z obou zvažovaných hodnocení. budiž tedy. (27.10.2022)