Tonka Šibenice (francouzská verze)

Neváhal bych film zařadit mezi klenoty světového němého filmu. Klidně někam po bok Chamtivosti a Východu slunce. Dynamický střih, zajímavá a nestatická kamera dělají z tohohle snímku možná nejlepší československý němý film. I když tak úplně stoprocentně němý zase není. Skvěle formálně udělané jsou zejména scéna z vězení a z popravy. Ita Rina v hlavní roli je přímo kouzelná. Vera Baranovská se sice zaskvěla v Pudovkinově Matce, ale její herectví je tu už přeci jen trochu anachronismem. (16.02.2007)

Ohromná romantická exprese. Výraz vnitřního proudu doby, cit první republiky na plátně... Vždyť tehdy Karel Čapek tvořil svá vrcholná civilní skeptická "maločeská" díla, a do toho tahle nadnárodní sentimentální bombička. Věřím, že to někde v kině Hvězda viděl a potají uronil. Vždyť je tu všechna slovanská tragičnost, otevřenost, srdečnost a fatalita, ovšem ve špičkovém západním zpracování -- dokonalá souhra formy a obsahu, které zdánlivě jdou proti sobě. Malířův skvost, co by se dal pověsit na stěnu, nebýt složen z chladných fotek na běžícím celuloidu. Mnou viděn na bizarním kanálu CS Film, informačním to zdroji konformním a alibistickém, a přesto hojném, bohulibém. Páni. Zážitek. (21.07.2010)

„Co chceš? Ulice je ulice.“ A přitom tam byla naděje…Začátek byl vyloženě prosluněný, úsměvný a vůbec sálající příchozím jarem. Navíc inspirativní. Třeba v tom, že když se člověk začne oddávat něžnostem s milou a v tom okamžiku ho zaskočí nenadálý příchod potencionální tchyně, neprůstřelnou kamufláží je popadnout harmoniku a začít na ni hrát, jako by nechumelilo. Jenže po návratu do Prahy přijde ona osudná noc ve vězení (nápaditá práce se stíny!) a najednou to s hlavní hrdinkou, která přijde ke svému cejchu v podstatě jako slepá k houslím, jde pomalu ale jistě z kopce. A divákovi je poběhlice se srdcem na pravém místě (neb co může dát taková žena muži v předvečer jeho smrti cennějšího, než natahovacího trpaslíka co tancuje, ehm) čím dál víc líto, s velkým přispěním její představitelky Riny, která byla výborná zvláště v té „destruktivní“ poloze. A někdy se člověk dočká štěstí jen v mrákotách …Přítomnost zvuku ve filmu je každopádně příjemná, i když jde převážně jen o hudbu (s pár dodanými zvuky a zpěvem). Za mě solidní 4*. (07.04.2019)

S datem československé premiéry 27. 2. 1930 je Tonka Šibenice prvním českým zvukovým filmem , třebaže byla původně natočená jako film němý a teprve dodatečně ozvučená v pařížských ateliérech Joinville za užití systému dánských vynálezců Petersena a Poulsena. Současně vznikla česká, německá a francouzská zvuková verze. Zatímco z české verze se dochoval pouze úvod, v němž Karel Hašler zpívá Hradčany krásné a Když padá v Praze první sníh, francouzská verze se pod názvem Tonischka dochovala celá. Autorem ilustračního hudebního doprovodu z již zkomponovaných skladeb byl Erno Košťál. Příběh dívky z nuzných poměrů, která se po příjezdu do Prahy stane prostitutkou, je inspirován povídkou reportéra E. E. Kische Nanebevstopení Tonky Šibenice. Kisch vycházel z rozhovorů s Antonií Havlovou, která na konci 19. století skutečně nabízela své služby odsouzencům na smrt. Jako autoři scénáře jsou uváděni Willy Haas, novinář a Kischův přítel a Benno Vigny, francouzský scenárista. Filmovému zpracování předcházela inscenace na scéně divadla Adria s Xenou Longenovou v hlavní roli. Produkce začala v ateliérech společnosti Praga film na Kavalírce, které však v průběhu natáčení postihnul požár. Kromě ateliérů zničil oheň také část natočeného materiálu. Než režisér Karel Anton dostal nabídku z Paříže, pokračovalo natáčení ve vinohradských ateliérech společnosti AB. Film produkoval sám Anton, o jeho distribuci se postarala společnost Elektafilm založená Josefem Auerbachem. ___ Nijak duchaplnou, třebaže biblickými odkazy prosycenou zápletku vyvažuje komplexnost některých scén, viditelně inspirovaných sovětskými montážníky i německým kammerspielem. 75% Zajímavé komentáře: Adman, Marthos (11.11.2009)

Pozoruhodný počin na nemý film. Ak máme kúsok empatie v sebe, tak dokážeme trošku cítiť s príbehom, ktorý naberá hĺbku. Čo som si všimla a páčilo sa mi: nočné a ranno hmlisté zábery Prahy, kamera pohyblivá rôznymi smermi aj do hĺbky priestoru, zvláštny typ montáže /jak sa len volá? - mnoho záberov očí/rúk "krúžiacich"/, ľudové piesne vo filme a na zábave, spev, záverečný výkrik. Ešte by ma zaujímalo, ako sa dohovárali ľudia na place. Tonka bola Slovnika, matka Ruska, chlap Čech, režisér Čech, natáčali aj vo Francúzsku s Francúzmi... (03.02.2012)