Muška

Téměř beze slov a přitom tolik beznaděje a nicoty v životě bez lásky mladičké Mušky jsem měla možnost vidět v mém prvním premiérovém filmu Roberta Bressona. Černobílé provedení, smysl pro detail a atmosféru už tak zoufalou situaci ještě víc umocnily. Smutné drama opravdu až na dřeň, kde tehdejší venkovská společnost i přes náboženské přesvědčení něco takového jako empatie k bližnímu absolutně neprojevovala a to včetně otce, který o Mušku neměl vůbec žádný zájem. Když jsem viděla tu absolutní negaci jejího okolí, tak mě závěr vůbec nepřekvapil a možná pro Mušku to bylo v té chvíli jediné možné vysvobození. 3,5* (16.08.2016)

Výstižná psychologická studie dětské vzpoury proti bigotnímu světu pokrytců, jimž zbyl z křesťanské víry jen povrch, ale jeho pravý obsah – Lásku – si nahradili pohodlností, která je v samém důsledku Zlem. Dítě se v tomto bludišti falše ztrácí: pravidla, která jsou mu vštěpována, nejsou nikým dodržována, Lásky v tomto mikrokosmu mezilidských vztahů není. Předpokládá, že jedinou zbraní, kterou se může vzepřít zraňující přetvářce, je ta, před níž je všichni stále varují, a to hřích. Ve své naivitě si neuvědomuje, že jediného, koho může touto zbraní poranit, je ono samo. Svět spokojeně dlící v hříchu je hříchem nezranitelný. Scéna v Arsènově domku, kdy je Muška vrahem přitahována, ale současně se jej bojí, je dokonalým ztělesněním tohoto bolestného poddávání se zlu. Závěrečná scéna je potvrzením stabilního pesimistického obrazu pozemského světa, ale současně šťastným koncem: došlo k vykoupení. Poslední vteřiny tmy za doprovodu božské hudby, která nahrazuje veškerý hluk doprovázející předešlé „pozemské“ scény (např. disharmonie pouťového kraválu nebo symbolický le cyclone) značí přítomnost Boží milosti a Muščino konečné spočinutí v Lásce. (17.02.2010)

Úlohou pesimistických filmov s minimalistickým podtextom (a u tohto pána zároveň tradične zakomponované i prostredie vidieka) je presne charakterizovať stav momentálnej prítomnosti. Akoukoľvek formou, najlepšie ponurou a temnou, kde je všetko škaredé a špinavé, kde sa nerozpráva, len hľadí, kde je jedno hovädo väčšie ako druhé a kde v prázdnote času a pri slabšej koncentrácii si tieto negatívne klbko podnetov uvedomí len málokto. Lenže práve vďaka precíznych a všedne pomalých direktívach, kde priamoúmerné vplyvy negatívnych javov sa kopia ako seno v žite, nás pán režisér vnútorne decentralizuje do objektívu štrnásťročného dieťaťa. Pardon za výraz, nielen tak hocijakej štrnásťročnej dievčiny, vzhľadom k okolnostiam, ktoré na ňu vplývajú zo všetkých smerov, vyspieva a zároveň je ničená ďaleko rýchlejšie, ako ktorýkoľvek iní rovesnícki povaľači. Kamera je klasická Bressonovka - pomalá, depresívna, presne taká, ako keď sa počas škaredého počasia otočíte k oknu. Oproti Denníku vidieckeho farára je to však hádam ešte akčne ladené, ale túto sarkastickú poznámku prirovnávam ku konkrétnej práci ojedinelého tvorcu. Ďalej, beštiálnosti a násilie viac vnímate nepríjemnou optikou. Hneď poviem prečo. Už som si to všimol v Baltazárovi, kde je toto majstrovstvo dotiahnuté k absolútnemu maximu. Spomínané 50mm filtre vo voľných záberoch sú doplnené božskými strihmi zvukových efektov a tak intenzita scén je miestami neskutočná. V tom Baltazárovi je to tak dokonalé, že nikde inde som to tak nevidel. Ešteže, nie vždy to násilie je roztiahnuté v dlhých šotoch, myslím si, že aj francúzske štúdia neboli 100%ne benevolentné. Muška je teda symbolom chudoby, biedy, zatratenia. Vo viacerých spoločenstvách naraz. Rodina nemá peniaze, matka je vážne chorá, na niektoré základné fyziologické potreby naša hrdinka nemá, nieto ešte na banality, akým je zovňajšok. Jedného dňa sa zatúla a jej zraniteľnosť sa ešte zvýši. Od tohto momentu sa mení síce pohľad diváka i na dramatickosť, nemusím pripomínať, akú úlohu v tom dokáže hrať dobrodružné, lesné prostredie. Pre malinkú hrdinku sa však nič nemení a to je tou tragédiou. Úlohou diváka je teda skúmať ostrosť okolia a know-how fakty príčiny-následky v tomto krásnom umeleckom a humanitárne smutnom obale. Muška ako obeť je už "len" ústredným produktom svojho okolia. (19.12.2014)

Velmi smutný film. Naprosto jsem soucítil s hlavní postavou, a to i přesto, že se někdy chovala dost zkratovitě a nepochopitelně. Ale vzhledem k okolí, ve kterém musela žít a jeho negativní jevy nutně nasát, se vlastně ani není čemu divit. Stejně jako činu, ke kterému se odhodlala, když jí zmizel poslední milovaný člověk. Tíživý dojem z této kritiky společnosti každopádně jen tak nevyprchá. Celkově dávám slabší 4*. (09.07.2014)

Zlo má dvě podoby. První je způsobování utrpení – druhým i sobě. Druhá, mnohem zrádnější, je nezájem o utrpení druhých, jež můžeme zmírnit. Ta druhá podoba zla je zrádná především proto, že mnoho lidí má pocit, že jakmile někomu momentálně neubližují, jsou automaticky dobrými lidmi. Avšak nezamýšlí se nikdy nad tím, jestli někdo v jejich nejbližším okolí nepotřebuje pomoc. Velmi podstatné je v tomto kontextu výraz nejbližší okolí – mnoho jedinců si myslí, že jakmile volají po vzdálené pomoci druhým (třeba tím, že projevují sympatie s chudými na druhém konci světa, etc.), automaticky je to činí lepšími (a aktivnějšími) lidmi. Nicméně překvapivě málo z nás si pokládá otázku, zda by nebylo možné zmírnit utrpení člověka, který je zde, který se pohybuje v naší blízkosti – v naší rodině, v okruhu známých, přátel, v rámci práce nebo školy. A nutno podotknout, že by často stačilo jen velmi málo. Vskutku, vhodně použité slovo, povzbudivý úsměv nebo vlídný rozhovor mohou ve správný čas a na správném místě dělat zázraky a jsem přesvědčen, že mnoho nešťastníků by být tímto způsobem mohlo být zachráněno například před sebevraždou nebo jinými hrůznými věcmi. Přesně o tomhle točil často Bresson filmy - o našem šíleném nezájmu – Muška je jako nevyslyšené volání o pomoc, absence malých skutků lásky, které by mohly znamenat mnoho dobrého a tklivý pláč nad světem, který nezúčastněne ponechává zlo bez potrestání a člověka jeho vlastnímu utrpení... (05.04.2018)