Deník venkovského faráře

Denník je jeden z najtypickejších predstaviteľov minimalizmu, ale vďaka rozprávačovi v 1. osobe aspoň viete, čo mladý farár cíti a jeho nekonečné útrpné pohľady tak nepôsobia prázdno. Pripomína mi Jamesa Deana: je mladý, má podobný účes, nerozumie si s okolím a má problémy s otcom, aj keď s tým nebeským. Lenže je tu jeden výrazný rozdiel, on nemá silu rebelovať. Či už kvôli chorobe, alebo kvôli svojej náture. Podľa mňa nie je Denník nijako zvlášť nadčasový film, pretože ono filozofovanie nad náboženskými vecami už vyšlo z módy a nemá ani silu Bergmanovských filmov na podobné témy alebo Dreyerovho Slova, kde je ale divák pohltený hlavne príbehom. Na tento film treba mať absolútne čistú hlavu, pozerať ho bez vonkajších vplyvov, aby ste sa dokázali koncentrovať na ťažké monológy a dialógy a možno v ňom nájdete ono transcendentálno. Ja som ho zatiaľ nenašiel a myslím si, že farníci by mali veselšie výrazy v tvári ako náš hrdina, pokiaľ by nudu zaháňali viac užitočnou manuálnou prácou na fare, ako filozofovaním, ktoré nikam nevedie. Komentár č.3000 (18.06.2013)

Jeden z mála skutečně katolických spirituálních filmů, které u nás bylo možno spatřit. Bressonovo virtuózní zpracování známého románu francouzského spisovatele Georga Bernanose (+1948). Kontrast tmy a světla, jež tu září v podobě Slova. Film je doslova povzbuzením ve víře. Úžasně vtahuje diváka a nechává jej přemýšlet o příběhu i o sobě sama. Smutek, utrpení, ale zároveń naděje... Nádherné! Pozn. k 29.7.2014: Viděl jsem už 3x a znovu žasnu nad hloubkou myšlenek tohoto díla. Tohle je ještě katolické! (23.08.2008)

Hodně divný zážitek. Celý film je takový mdlý. Toho vypravěče tam bylo moc, strašně moc, někdy by obraz úplně stačil. Dokonce víc než stačil. Každopádně hlavní hrdina je dokonale nemocný. Snad na tom nemá zásluhu jen jeho herecký představitel, ale celkově to dusno, které film naplňuje. Ten chlapec je to, co si představuji pod slovy mrtvoly stín. Bylo mu tak špatně, že i mně pak bylo špatně. Není potom divu, že scéna s motorkou mě dojala téměř k slzám. A tak se mi zase jednou stalo, že se negativní pocity z filmu proměnily v jeho pozitivní hodnocení. (02.01.2008)

Život venkovských farářů zřejmě není žádný med. Zvláště tohoto konkrétního filmového, který je těžce nemocný a zmítá se pochybami o své víře. - Nevím jak dnes, ale v 50. letech byly ve Francii filmy o farářích velmi populární (aspoň soudě dle Truffautova slavného eseje Jistá tendence francouzského filmu, kde právě většinu děl tohoto "žánru" kritizuje) - Deník venkovského faráře je ovšem bezpochyby z těchto snímků nejznámější. Nevím, musím přiznat, že úplně na větvi z něj nejsem. Skvělá je kamera, skvělí jsou herci. Ale moc mi neseděl způsob vyprávění, který je snad až příliš "deníkovitý" (není zde vlastně žádný ucelený příběh, pouze jakoby poněkud nesouvislé deníkové záznamy, které tvoří jednotlivé scény). Dále musím přiznat, že nejsem věřící, takže řada problémů, které se ve filmu řeší (jde hlavně o ono hledání víry) mi přišla jako pseudoproblémy a proto jsem se místy nudil. - Přesto jde jistě o film zajímavý a skvěle řemeslně zvládnutý. Ale myslím, že mi stačilo vidět ho jednou. (20.12.2005)

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. (07.12.2016)