A co dále, Baltazare
Au hasard Balthazar
Min vän Balthazar
Au Hasard Balthazar
Au Hasard Balthazar
Réžia:
Robert BressonScenár:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerHrajú:
Anne Wiazemsky, Walter Green, François Lafarge, Jean-Claude Guilbert, Gilles Sandier, René PascalObsahy(1)
Jedného dňa nájdu deti v horách mladého oslíka a dajú mu meno Baltazár podľa jedného z troch kráľov z Východu. Detská idyla sa však pre neho čoskoro skončí a nastúpi tvrdá práca v záprahu alebo pod nákladom. Jedine dievčina Marie si pamätá na chvíle pohody z detstva a zahŕňa Baltazára starostlivosťou a nehou. Ale len do chvíle, kedy padne do spárov krutého Gérarda a beznádejne sa do neho zamiluje. Vo svete plnom ľudí ako Gérard je pokora a dobrota Marie bezbranná a zraniteľná. Musí niesť svoje bremeno rovnako, ako ho bez reptania nesie aj Baltazár. Film A čo ďalej, Baltazár je meditáciou o ústredných témach tvorby "filmového jansenistu" Roberta Bressona: o neviditeľnosti božej prozreteľnosti, o mlčaní boha a o pokore. Jeho filmy sa vyznačujú minimalistickým asketickým štýlom, absenciou dramatických momentov, naratívnymi pomlkami a prácou s nehercami. Jeden z najvýraznejších režisérov francúzskej novej vlny, Jean-Luc Godard, označil toto dielo za najkomplexnejší film obľúbeného filmového autora svojej generácie. Bresson v alegorickom príbehu predstavil univerzum smrteľných ľudských hriechov, reprezentovaných jednotlivými postavami drámy. V ich centre stojí Batlazár ako stelesnenie pokory a dobroty, zneužívanej omylnými alebo skazenými ľuďmi. Počas svojho neľahkého života prejde Baltazár rukami viacerých pánov, ale svoj kríž nesie s odovzdanosťou a pokorou svätca. Na MFF v Benátkach získal film Cenu ekumenickej poroty. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (75)
Symbolika lidských hříchů je tou nejsilnější i nejslabší stránkou balady o oslovi. Nepředvídatelně utahuje smyčku kolem titulního zvířecího hrdiny i jeho teskně smutné majitelky a kamarádky, zároveň se ale chtěným obrazům podřizuje tak bezvýhradně, že motivaci charakterů staví jen do hrubé osnovy a často i za hranu uvěřitelnosti. Navíc to není poprvé, kdy hlavní postava Bressonova příběhu většinu scén buď smutní nebo trpí a jakkoli jsem zastáncem toho, že se stejné téma dá zpracovat mnohokrát a přesto pokaždé jinak, v případě tohoto trýznivého námětu to vidím přesně opačně. Nejsilnější dojmy tak paradoxně zanechává záludný Gérard. Jeho představitel François Lafarge je bez přehánění hypnotický a je škoda, že se své první roli už v kariéře nepřiblížil. ()
Mám pocit, že – podobně jako ve filmu Deník venkovského faráře adaptoval román Georgese Bernanose – převedl Bresson ve snímku A co dále, Baltazare do filmové řeči poezii Francise Jammese. Z ní zde jako by vykrystalizoval příběh o čisté bytosti, která na své životní pouti zakouší s pokorou, nikoliv však beze vzdoru, všemožné rány. Film je až neuvěřitelně tichý, ne však mlčenlivý; mnoho sděluje v náznacích, jen obrazy, gesty. Touto tichostí spojenou s cudnou imaginací se současně celý příběh prohlubuje, dostává rysy metafyzického rozjímání nad světem a životem. Konfrontace osla a lidí dokonce nabývá podoby blízké cestě labyrintem světa za rájem srdce. Obzvláště silné je ve filmu napětí v časech: na jedné straně dětství, spojené s kouzelným, mélickým světem přírody, her a čisté víry, na druhé dospělost plně poskvrněná bezprostřední přítomností (zdařilé je například naznačení lhostejnosti umění a populární kultury k životu, jemuž jsou svědky, v obrazech malířů nezúčastněně jedoucích na klopýtajících oslech, resp. v zapojení populární hudby do tragických scén). Epilogem (a současně epitafem) filmu může být Jammesova prostá báseň Miluji oslíka… Pár veršů ukázkou: „Miluji oslíka, něžný je, / kol cesmín poklidně putuje. // Převáží slabě po silnici / i pytle nacpané pšenicí. // Má milá jej má za hlupce, / ač on vždy jenom básnit chce. // A neustále rozjímá / a oči sametové má. // Tvé srdce, dívko, není něžné / tak, jak je u oslíků běžné: // jímavý hledí na Boha, / blizoučko modrá obloha.“ ()
Život je někdy i hodně smutný a všichni musí čelit různým nepředvídatelným trápením... Malý černý oslík těžkým nákladům, fyzickému vyčerpání i týrání, dospívající dívka problémům ve vztahu ke svému otci a první lásce s krutým bezcitným klukem, starší muž podezření policie a jednomu nespravedlivému omylu. Na samotném filmu velice oceňuji Bressonovu práci při vyprávění příběhu obrazem, s podmanivou vizuální atmosférou (a dokonce narozdíl od starší Bressonovy tvorby i bez často zbytečných vypravěčských monologů!). Všechny dojímavé či naopak především kruté scény dokázal Bresson natočit a nabídnout s dobře zvoleným odstupem tak, aby divák nenabyl dojmu citového vydírání a zároveň aby to nepůsobilo zcela odtažitě, mělo přesto podmanivé (chvílemi až poetické) momenty a mohlo zapůsobit množstvím emocí. Ona i ta krutá smrt v závěru je díky prostředí louky a stáda ovec mírně poetická... Jenom vzhledem k tomu, jak je tento film hodně smutný, pocitově zcela vyčerpávějící a ke konci až mnohonásobně a bezvýchodiskově depresivní, nejsem si jist, zda se na něj chci dívat znovu. A tady asi mám i menší problém, ačkoliv hodně váhám i nad plným počtem hvězdiček, ta skličující bezútěšnost mě k závěru až příliš rozsekala a já bych si přál v tom najít alespoň jednu malou kapku naděje, která mi tu scházela. :( [85%] ()
Pořád nevím, co napsat - už asi rok. Proto sem radši dám dva citáty. -------- Michael Haneke (rakouský režisér, mj. Zámek, Pianistka) : "Ten film vpadl do našeho semináře jako zbloudilá raketa ze vzdálené galaxie a rozdělil nás ve fanatické zastánce a zuřivé odpůrce. Provokující, cízí a překvapující, převrátil všechna zlatá pravidla konvenční kinematografie na obou stranách oceánu, ale stejně tak pravidla evropských uměleckých filmů a byl přesto až děsivě dokonalý ve své absolutní shodě obsahu a formy." ----------- Jean-Luc Godard : "Každý, kdo ho uvidí, bude velmi překvapen, protože tento film, to je svět - za půldruhé hodiny." ()
Galéria (23)
Fotka © Svensk Filmindustri (SF)
Zaujímavosti (12)
- Režisér Robert Bresson si žádal černého osla, ale produkční ho podvedli a nabarvili na černo osla zrzavého. Vše prasklo, když začalo pršet a barva se smyla. Baltazara pak museli natírat každý natáčecí den. (Cimr)
- Mladičká neherečka v hlavní roli Anne Wiazemsky se později stala oceňovanou spisovatelkou. V knize Holčička (2007) vzpomíná právě na spolupráci s režisérem Bressonem. (Zdroj: FNŘ 2010) (hippyman)
- Režisér Robert Bresson (tehdy pětašedesátiletý) během natáčení filmu soustavně vyznával lásku představitelce hlavní role Anne Wiazemské (tehdy devatenáctileté) a dělal jí na place žárlivé scény. (raininface)
Zdrcující snímek, v němž každé gesto a skutek váží bezmála tunu a vše je vrženo na diváka (podobně jako na hřbet Baltazara) s nemilosrdnou vahou a silou. Vůbec v Bressonových filmech vystupuje do popředí jedno pravidlo, které se v jeho tvorbě prosazuje především od počátku šedesátých let. Ústředním motivem je velké zlo, avšak nahlížené vždy z pozice dobra. To však nezasahuje, nechává ději volný průběh – je vlastně dokonale bezmocné. Ať se již bavíme o Utrpení Johanky z Arku, Marie v Baltazarovi, či o extrémně krutém osudu Mušky. Hlavní postavy nejen, že zažívají velkou bolest, ale nakonec jí skoro bez výjimky podléhají. To nicméně neznamená, že by byl Bresson nějaký krutý sadista. Na poskvrnění něčeho čistého (povětšinou mladé dívky jako symbolu nevinnosti), ukazuje skutečnou zvrácenost a nebezpečí (mnohých aspektů) světa. Ve své nedůtklivé těžkomyslnosti a absolutní absenci humoru (v níž by si mohl potřást ruce třeba s Bachem, Kierkegaardem či s Andrejem Tarkovským), nechává tam, kde by jiní mávli rukou, doznívat lidské skutky v dalekosáhlých rezonancích a následcích. Každý čin má podle něho nesmazatelnou stopu v dějinách lidského života i světa a každý může vést ke svému „absolutního“ dovršení. Jestliže například nějaká postava příliš holduje alkoholu, je pravděpodobné, že v opilosti dříve nebo později nad sebou ztratí kontrolu a někomu ublíží. Tam, kde by jiní tvůrci viděli v rebelovi z Baltazara osvobozené mládí, tam Bresson upozorňuje na zničený život hlavní hrdinky - mladík si bere, aniž by vracel cokoliv zpět – avšak v autorových očích musí být vždy to, co je vzato, jinde navráceno – protože jinak bude to „něco“ chybět a způsobí bolest, pocit ztráty - jedním slovem vzniká zlo, které vždy klíčí v sobectví. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Bressonovi filmy vlastně povyšují kauzalitu na tu opravdu nejzákladnější jednotku filmu a potažmo na princip fungování celého světa a to ve velmi nekompromisním duchu. Celkově je Bresson velmi podivný pavouk a výsostně originální autor. Je bytostně minimalistický/skromný a má zajímavě "roztříštěný" styl natáčení. Realitu zobrazuje po kouskách, natáčí většinou v detailech, bez ustavujících záběrů – takže mnohé jeho obrazy zpočátku nedávají smysl, nejsou příliš přehledné, není jasné ani místo, ani čas dění – časoprostor u něj krystalizuje pozvolna. Velmi nezvyklé a divácky nevděčné je i jeho vyhýbání se plynulé akci – tomuto napomáhá již herecký přednes, jež je v jeho filmech zpravidla škrobený a účelně nevýrazný. A když už se k nějaké té akci schyluje a není vyhnutí, Bresson ji prostě od-dramatizuje tím, že například do obrazu vůbec nevloží těžiště událostí – když například proti sobě vyjíždějí rytíři v turnaji v Lancelotovi od jezera, místo toho, aby nám Bresson ukázal v trysku koní rytíře padající na zem a rozlámaná kopí, jsme častěji svědky krále, který kouká s Gawainem ze strany na stranu jak "nevidění" rytíři bojují, či koňských nohou, které hrabou písek. Je vlastně skoro k neuvěření, že takto „kusý“ styl natáčení nejen, že dokáže diváka emocionálně zasáhnout (na mne jeho filmy působí většinou jako silná katarze), ale je také hodně zvláštní, že tato roztříštěnost "nezavazí" plynulé kauzalitě. Naopak - žádná věc, byť sebemenší, se zde neztrácí - každá je nakonec užita pro celkový význam díla. Vše výše řečeno je už samo o sobě hodně unikátní a vlastně z určitého hlediska také obdivuhodné. Neboť v umění, které je tak závislé na financování všemožných i nemožných organizací, je každé vítězství tvůrčí svobody nad obecnými konvencemi nebo zavděčení se divákům výhrou. A to nemluvím o důležitých etických otázkách, které z děl Bressona přímo čiší i jeho odvaze prezentovat vlastní stanovisko. Obojí (jak etické otázky, tak jasně vyjádřený autorův názor na svět) totiž v současných „artových“ snímcích až bolestně absentují. () (menej) (viac)