Deti prírody

Film, který mne nejednou dojal. Prostý příběh (prostý jak Smrt) s působivou obrazovou a hudební stránkou. Oba hrdinové při svém putování občas vypadají jako děti, když kráčí ruku v ruce. Opět se jako děti spoléhají více na šťastnou náhodu (či prozřetelnost) než na rozum. A nakonec pouť starcova na horu (pouť zřejmě kajícná, a proto naboso vykonaná) k shluku rozpadajících se budov kasárenského vzhledu. Snad to byl záměr vše nevysvětlit, ponechat něco tajemství. (22.05.2016)

Filmy, pokud již nejsou přímým přepisem nějakého konkrétního literárního díla, potom jsou součástí diskrusu základních literárních vzorců (žánrů, témat). "Děti přírody" jsou jednou nových odnoží "Dona Quijota" (možná tou nejsilnější, pokud jí není "Don Juan" nebo "Monte Cristo" či "Andrej Bolkonskij"). Tak jako božský Don Quijote nechce ani Þorgeir ani Stella pomalu cepnět v nudném prostředí a vydávají se konat hrdinské činy. Jaké to jsou činy a jaký mají smysl nemá cenu analyzovat (zvláště ne finální scénu), protože vyplývaji právě z uvedeného gerontologického diskrusu, který není otevřen každému; ostatně ani jim oběma, když byli dětmi, zakládali rodinu nebo vychovávali vlastní děti (to se vrací jen Stelle při skvěle začleněných předsmrtných vzpomínkách). Nicméně již tam se rodil jejich nadcházející boj s větrnými mlýny života a smrti. Pozn. 1: Zajímavá je také otázka, kdo v tomto spolku byl Don Quijote (a kdo Sancho Panza). Z mého pohledu jím byl Þorgeir, Stella byl příliš racionální, měla cíl a šla bez oklik za ním. Pozn.1: Co se týče islandského kraje bych spíš dal za pravdu Miki Rivolovi: "Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj" (i když tím myslel něco trochu jiného). To si raději sednu pod smrk napadený kůrovcem. (17.09.2018)

Dle názvu jsem se neinformován domníval, že půjde o příběh dětí, dostal jsem naopak snímek vyprávějící o té úplně poslední fázi života. Seversky chladné putování starého Porgeira po stopách starých známých míst a dávno neviděných blízkých budí většinou realistický dojem, zároveň však dokáže ve svém zpracování přidávat drobné fantaskní motivy, aniž by tím zážitek ztrácel na síle. Těžká, pocitově vyčerpávějící záležitost, zanechává navzdory podmanivé kameře či motivu nezlomně pevného pouta dvou lidí v každém věku spíše syrový, než poetický zážitek. Spousta pomalých dlouhých scén, ovšem se silnou atmosférou zesilňující uvnitř skryté emoce, na malé odlehčení dojde jen párkrát při náhledu do humorně neschopné práce policistů. To vše, i s pocitovým masakrem v závěru, vtěsnáno do hutných 80 minut! Moje první zkušenost s islandským režisérem Fridrikem T. Fridrikssonem a pevně věřím, že nebude poslední. [80%] (18.09.2022)

Nekonformné a veľmi bolestivé, ťažko sa na to pozeralo, veľmi ťažko. To samozrejme neznamená, že by bol snímok zlý, práve naopak, má toho veľa čo ponúknuť. Okrem vynikajúceho spracovania a technickej stránky aj napríklad dumanie nad niektorými myšlienkami, ktoré tu boli nádherným spôsobom (miestami až metaforicky) vyjadrené. Veru tak, to najhoršie na starobe sú spomienky na mladosť... A tento snímok to predostrel divákovi naozaj výborným spôsobom, aj keď veľmi skľučujúcim. A mne osobne určite nevadilo, že sa to, najmä pri konci, podobalo na Nebo nad Berlínom. No a? Za mňa veľká spokojnosť. Slušný nadpriemer. 80/100 (04.04.2019)

Tak bohužel dost zklamání. Film jsem sháněla jak šílená, a nakonec jsem se dost nudila. Opět typicky pro Friðrika Þóra jsou tam takové ty postavy navíc, které se objeví a zase zmizí a to mi asi vadí nejvíc. Plus to, že je to rozvleklé, což asi má být, ale prostě jsem to musela dát nadvakrát. Krajina je hezká, hudba taky, ale tohle asi není moc film pro cyniky. Když to shrnu: Film mě ani nedojal, ani nebavil, ale dalo se to. 40 % (12.12.2010)