Popol a diamant

Cybulski byl ve své vlasti filmovou ikonou, po předčasné smrti pak vykvetl do rozměrů polského Jamese Deana a legendy o strašlivě zmařeném talentu. Během sledování tohoto filmu mne několikrát napadlo, zda ho ta pověst trochu nepřerostla - jeho výkony ve scénách "balení" u baru (divím se, že nedostal přes držku) nebo umírání jsou bolestivě teatrální a strojené, dojem trochu vylepšuje snad jen příjemně civilní a intimní postkoitální postelová scéna. A stejné to je s celým filmem - brilantní okamžiky (kostel, závěrečná dysharmonická polonéza) se zde mísí s průměrnými až podprůměrnými fraškami (opilý sekretář, zmiňované flirtování hlavního hrdiny). Značně nevyrovnané dílo. (29.06.2011)

"Predtým si zabíjal Nemcov a teraz zabíjaš Poliakov". Nie presne doslovný citát z filmu z dňa 8.5.1945. O tom Popol a diamant je a nič viac k nemu snáď ani netreba písať. Žiadna heroizácia národa, oslavujúca svoju chrabrosť v boji proti nacizmu, skôr presne naopak. (Ne)sympatický hlavný hrdina, ktorému som nezávidel ani jeho šik okuliare, jeho krásna potenciálna priateľka, ktorá si môže ale o šťastnej budúcnosti nechať iba zdať, rovnako ako celé Poľsko. Zdrvujúca sebareflexia poľskej spoločnosti v nie príliš veľkom odstupe od vojnových udalostí, aká by mala byť prítomná v každej vyspelejšej kinematografii európskych krajín. Vojna predsa o víťazstvách nie je! (02.03.2015)

Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let. (20.02.2012)

Ta Norwidova báseň zní (v mém velmi amatérském překladu :o) asi takto: "Častokrát jsi jako pochodeň planoucí / jež spaluje hadry, které se kolem tebe k zemi snáší. / Nevíš zda plameny svobodu přinesou, či smrt / která stráví vše o co máš dbát. / Zůstane-li jen popel a chaos a bouře / budu ztracen. / Možná popel ale si udrží lesk démantu / té Jitřenky věčného triumfu." - A tak zní vlastně otázka, kterou si klade hlavní hrdina tohoto filmu: bude popel, jenž zbude po činu, který má vykonat (vražda komunistického funcionáře) zářit jako démant? A je přednější osobní štěstí, nebo obětování se "vyšší ideji"? (16.10.2005)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Andrzejewského literární předlohy. Film jsem poprvé viděl již kdysi před lety v rámci Projektu 100 a dodnes si vzpomínám, že mi se tehdy velmi líbil. Snad to bylo tím, že byl černobílý (ach to pozérství mládí!), hrála v něm hezká blondýna Ewa Krzyzewska v roli Krystyny, hlavní hrdina v závěru tragicky (a zbytečně) zemře, a svou roli jistě sehrála i pověst, která tento film předcházela. Jaké bylo mé zklamání, když jsem si knihu Popel a démant přečetl znovu po letech, a nevalně skončila i následná nová projekce Wajdovy adaptace této látky (za minulého režimu notně protežované, soudě dle vysokého nákladu i opakovaných vydání této knihy). Kniha Jerzyho Andrzejewského je textem, který mě odrazuje svým tématem i samotným stylem - je to román, v němž defilují desítky postav s nepřehlednými polskými jmény, který značnou měrou vyžaduje znalost dobových i místních reálií k pochopení kontextu, a který je hlavně napsán jazykem, který beznadějně zastaral. Stejný dojem mám i z této notně očesané Wajdovy filmové adaptace - většina postav i děje románu je z filmu vypuštěna, na mnoha místech došlo k různým změnám v ději, a celkově to na mě hlavně působí dojmem, že současného diváka nezainteresovaného v tomto tématu to nemůže už oslovit. Och, a jak mě jen iritovaly ty pitomé Chelmického brýle! Obecně naprosto nesnáším, mám-li sledovat film, v němž hlavní hrdina nesundá z očí sluneční brýle, protože si vždy říkám, jestli se dá v takovém případě ještě vůbec mluvit o nějakém herectví, nevidíme-li hercovy oči. Nemluvě o tom, že jeho postavě Chelmického je v románu 18 let, ve filmu je mu už 21 let, a hraje ho dokonce 31 (!) letý Cybulski - to je prostě všechno špatně. Tedy řeknu vám, že jsem od Wajdy viděl zatím jenom dva filmy, ale nemohu se již ubránit dojmu, že je to - podobně jako třeba náš Otakar Vávra, o němž mám stejné smýšlení - strašně přeceňovaný tvůrce. A totéž platí o tomto filmu a pevně si za tím stojím - tohle je mrtvá látka, která nemá současnému čtenáři i divákovi co říct, takhle smutné to je. Tečka. Z původního plného hodnocení jdu na tři hvězdy. (11.11.2012)