Asfaltová džungle

Muži na pokraji nervového zhroucení. Dluhy, temná minulost a mizerné vyhlídky. Policajti berou úplatky, ženy prášky na spaní (ve velkém). Zločin představuje jediné východisko. Dobro nemá šanci, všichni jsou prohnilí. V podstatě nám nezbývá, než to přijmout za fakt a začít držet pěsti zločincům. I konec, v intencích „našeho“ světa spravedlivý, dává pocítit trpkost. Huston natočil proklatě temný, humoru prostý heist movie. Akce proběhne zhruba v polovině děje a Asfaltová džungle po ní, narozdíl od žánrových sourozenců, neztrácí na napínavosti. Situace se poněkud vyhrotí, aktéři strhávají masky a odhalují svá citlivá místa. Proměny rolí podle toho, kdo je zrovna na koni, mne bavily více než samotná loupež. Nikdo není nad věcí, nad každým je někdo. Těch postav je možná příliš, každá na druhou stranu stojí na jiném stupni složitě provázaného zločinného světa. „Organický“ název tím dává dokonalý smysl, porazíte jeden strom a zhroutí se celý (krimi)systém. 80% (15.04.2012)

Bible všech zlodějských kriminálek ve stylu noir. John Huston jej obdařil na svou dobu nevídanou syrovostí a špínou, jenž umocňuje působivá černobílá kamera. Příběhu, ani jeho charismatickým postavám nechybí styl, hloubka a osudovost. Někteří žáci svého učitele za několik let předhonili, ale přesto mu nedokážu nic podstatného vytknout. 80%. (23.03.2024)

William Riley Burnett je sice autor základního kamene žánru gangsterek, Malého Caesara, ale o dvě dekády později je už podepsán jen pod obyčejným surovým heistovým noirem. Huston natočil Asfaltovou džungli jako rutinní mrtvý film plný sterilních záběrů a ztracených existencích. Všechny postavy jsou černobílými žánrovými šablonami, jejich představitelé hrají naprosto bez emocí a i proto je taková radost sledovat těch několik málo scén s MM, která svou autentičností dokáže probudit i mrtvého. (29.09.2021)

Asfaltovou džungli jsem zhlédl v rámci televizního cyklu noirových filmů, ačkoliv k typickému zástupci žánru má hodně daleko. Spíše jde o klasické heist movie s několika noirovými prvky. Počátkem 50. let šlo nejen v rámci žánru o zřejmý nadprůměr, dnes už vyčnívá jen několik čtyřhvězdičkových scén, jako je ta s gramofonovou deskou, kdy jediný song a krátké okouzlení dívčím půvabem rozhodne o dalším osudu jednoho velkého hráče. Nejlepší dojem jsem měl z postav zkorumpovaného požitkářského právníka Emmericha a prohnaného Doca, strůjce loupeže. Jejich představitelé se s rolemi popasovali znamenitě. Naopak Marilyn Monroe opakovaně dokazuje, že byla jen hezkou tvářičkou, za kterou scházel herecký kumšt. Největší prostor dostala bohužel sentimentální a melodramatická postava zlodějíčka Dixe, který se pokouší vrátit ke svým kořenům na farmě v Kentucky a pověsit zločinecké řemeslo na hřebík. Podle mého to není ku prospěchu věci, stejně jako závěrečný moralistní výstup vysoce postaveného policisty. Skutečný noir by byl mnohem cyničtější a místo slzopudné tragiky by pracoval s pocitem hořké deziluze. Co se ale Hustonovi povedlo výborně, je komplexní zachycení sociálních skupin, které se v té době podílely na americkém podsvětí - od řadových nýmandů přes zkorumpované policisty až k šéfům a postavám v pozadí. Celkový dojem: 65 %. (05.09.2018)

"Nikoho jsem neviděl, protože já tady nejsem." Tak já jsem taky nic neviděl, protože jsem tam taky nebyl, žádnýho poldu jsem neuplácel a ta částka taky nesouhlasí. Jinak si musím povzdechnout něco ve smyslu, jak se to krásně kradlo, když byla soupeřem průchodná zeď, jedna fotobuňka a trochu železa. To snad každej geniální plán musel vyjít a pak už jen zbývalo čekat, zda-li rozkmitané policejní pěsti dokáží něco vyšetřit. Na můj vkus se to celé zkrátka bralo příliš vážně, žádnej vtípek pro odlehčení jsem nepotkal a na konci mi bylo zcela jedno, zda se padouši budou válet v Karibiku nebo policejní šéf dostane metál. (25.05.2021)