Človek z mramoru

Nějak si s filmy Andrzeje Wajdy nedokážu poradit. Pokaždé mě na nich fascinuje jejich neuvěřitelná vnitřní dravost, filmařská přitažlivost, expresivní téma i forma. Přesto mám vždy po skončení filmu pocit, že Wajdův styl neumím správně uchopit. A Člověk z mramoru, jakkoliv splňuje veškeré výše uvedené aspekty, běžně utvářející neobyčejný divácký zážitek, není bohužel výjimkou. Titul "Občan Kane v socialismu" je poměrně výstižný, byť Wajda jde oproti Wellesovi až na dřeň ve věci společenské a politické kritiky, již zde představují jak hrdina Mateusz Birkut v sympatickém podání Jerzyho Radziwilowicze, tak především studentka filmové školy Agnieszka (Krystyna Janda) skrze jejíž pátrání nahlížíme na osud samotného Birkuta. Člověk z mramoru je film modernistický, kritický a troufám si říci, že i strhující. Určitá aktuálnost z něj nevyprchala dodnes. Z hlediska "Kina morálního neklidu" jistě patří k jeho absolutním vrcholům; rovněž jako Wajdův Popel a démant k "Polské filmové škole," ale pořád je to na mě z nějakého, mně dosud neznámého důvodu příliš těžké. Zatím dávám po čertech zasloužené čtyři hvězdičky a určitě se k Člověku z mramoru ještě někdy v budoucnu vrátím. Snad pak už konečně přijdu Wajdovi na chuť. (08.03.2022)

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)

Hlas jednotlivce zaniká ve svorném zpěvu davu a filmaři, včetně Wajdy, který se dobrovolně doznává (jako asistent režie v Burského budovatelském dokumentu), v tom nejsou nevinně. Vskutku kaneovské šťourání se v minulosti, jež mě paradoxně nejvíce bavilo, když setrvávalo v přítomnosti. Nervozita Krystyny Jandy je neuvěřitelně sexy. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, sportovec (03.12.2011)

Tí, čo si užili ten budovateľský režim na živo a hlavne jeho tienisté stránky, museli po zhliadnutí tohoto filmu končiť masovo na kyslíku. Pripomenúť im, aké to bolo ´´oslavy hodné´´, určite nemohlo nemať následky. Wajda je tak nejako medzi dvoma líniami, keď ukazuje že každá doba a režim stojí za prd. Teda nie pre všetkých. Agresívne podaný pohľad na jednu fyzickú a následne aj duševnú mizériu jedného úderníka, jedného z vtedy mnohých lámačov noriem a rekordov, čiže druh človeka nie veľmi obľúbeného. A čuduj sa svete, na oboch frontoch. (09.10.2022)

S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil. (28.06.2009)