Tri srdcia

Tři srdce jsou regulérní melodrama a zároveň melodrama v uvozovkách, což je poměrně riskantní manévr, ale protřelému Jacquotovi to tady vychází. Funguje to v praxi tak, že přepjatost až afektovanost typická pro tenhle žánr je tady místy nepřirozeně zesilovaná, občas lehce ironicky komentovaná a zároveň s vážnou tváří naplňovaná. Vodítko můžou představovat už úvodní zlověstně znějící smyčce, které podkreslují relativně banální situaci (hrdina nestihne vlak) a předznamenávají budoucí nevyhnutelnou tragédii. Především Poelvoorde jako herec v sobě obě polohy dost přesně ztělesňuje - jednak se dá jeho Marc číst jako pohnutá figura vystresovaného úředníka a stejně tak jako poněkud směšně působící milenec, který nepochopitelným způsobem uhrane obě dvě sestry. Jacquot k tomu ještě přidává přehnaně dramatická přerámování kamery nebo suše glosujícího vypravěče, který závažným hlasem sděluje zcela banální informace (komu při scéně se západem slunce definitivně nedojde, že to má být legrace, tak už nevím). Tohle balancování na hraně mezi oběma polohami - lehce parodickou a naprosto seriózní - se filmu daří ustát, takže pokud jej začnete včas sledovat touhle optikou, bavíte se všemi těmi sebeshazovačnými momenty a zároveň jste schopní to prožívat jako romanci. Navíc je to kromě toho chytrý, nenápadně podaný komentář k dnešní kultuře zdravého životního stylu, kterou dává Jacquot do kontrastu s onou francouzskou "amour fou" - šílenou láskou, kterou byste nemohli prožívat, pokud byste nekouřili, pravidelně běhali a jedli saláty k obědu a suchary k večeři. (25.11.2014)

Navzdory tomu, že si s francouzskými filmy a jejich mentalitou obecně příliš nerozumím a zdaleka nesouzním se vším, co láká na klasické atributy země galského kohouta (naposledy jsem ocenila jen Co kdybychom žili společně?), Tři srdce považuji za velmi zdařilá. Absolutní melodrama s velmi uvěřitelnými emocemi, to je počin, jaký se příliš nenosí. Ale i takové jsou klikaté cesty krajiny srdeční. (04.07.2016)

Pěkný francouzský film o síle osudu, jak dokáže zamíchat city dospělých lidí. Takhle to umí natočit jen Francouzi, přestože se domnívám, že umějí také ještě víc přitlačit na pilu a vyždímat ještě více emocí. Tři srdce jsou možná příliš jednoduché a přímočaré, ale pořád pěkné. Kongeniální je scéna, kdy Marc se Sylvií u stolu hrají pouze očima. (20.07.2018)

Zas jednou jsem se nechal nachytat hodnocením. Tohle normální romantická komedie, akorát v dramatickém hávu a s nijak šťastným koncem, častokrát jsem vzpomněl nejdřív na Before Sunset, potom na Serendipity, jenže tam se na ty náhody hrálo od začátku schválně, ale tady to někdo myslel vážně. Hlavní herec vypadá jak z Ordinace v růžové zahradě (ostatně i ten product placement by tomu odpovídal) a nějakou chemii s oběma ženami mu nevěřím ani náhodou a v reálu by takový týpek sotva oslovil tak atraktivní ženské. Prostě mi to přijde vycucané z prstu a vlastně o ničem, protože to nakonec není ani romantika, ani drama. (01.01.2023)

Nevím, zda nejsem škodolibější divák, než jakého film předpokládá, ale namísto dojímání jsem se bavil tím, s jak přehnanou důsledností jsou utahovány šrouby melodramatického vyprávění. Stejně poučeně nakládal s konvencemi žánru Truffaut, rovněž s oblibou využívající komentář nezaujatého vypravěče. Na prvního muže francouzské nové vlny jsem si ovšem vzpomněl také v souvislosti s jeho rozhovorem s Hitchcockem. Buď můžete diváka šokovat tím, že znenadání necháte explodovat bombu ukrytou pod stolem, nebo bombu ukážete s předstihem a diváka budete několik minut držet v napětí, kdy dojde k explozi. Ve třech srdcích je takovou bombou, na jejíž výbuch nejen díky hororovému ladění některých scén téměř po celý film čekáme, srdce hlavního hrdiny. Film přitom funguje jako černohumorný thriller, aniž by pohrdal postavami a kazil zážitek těm divákům, kteří se (doslova) neskutečné ironii osudu nechtějí smát, ale plakat nad ní. Zvláštní hybrid. Ukazuje však jednu z možných cest, po nichž se dnes melodrama, nemá-li být vysmíváno pro svou staromódnost, může vydat. 75% (05.02.2015)