Orfeus

O Orfeovi jsem věděl před zhlédnutím jen to, že jde o řeckou mytologickou postavu, pojí se s jakousi Euridikou a že se objevuje i v názvu Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí. Ale tak, vzpomínám si, že když jsem kdysi prvně viděl Kam čert nemůže, o Faustovi jsem toho nevěděl tehdy víc a nemyslím, že by šlo o velkou překážku k tomu užít si film, který v ústřední zápletce ze slavného mýtu volně vychází. Rozpracování fantaskního námětu s přesunutím dávného mýtu do současnosti mě upoutalo, scénář je skvělý. Vyzdvihnout musím i zdařilý černobílý vizuál včetně velmi slušných triků a exteriéry vybombardovaných míst po válce tvoří velmi působivou kulisu pro podsvětí. Na francouzskou filmovou klasiku mě však Orfeus nemile překvapil až neobvykle málo výraznými hereckými výkony. Jean Marais mě navzdory své obrovské popularitě snad nikdy příliš neoslovil a zde jeho toporné přehrávání vyniklo o to víc, ztvárňuje-li převažně civilní postavu tehdejší současnosti. A možná za můj často slabší dojem může i celková stylizace, která s takovým námětem mohla zajít víc do mysteriózna, možná i lehce do horroru, uměl bych si v tom představit i trochu humoru, jenomže Cocteauův film, pokud odhlédnu od fantastického rámce, mi svou atmosférou připomínal spíše melodrama. Navzdory všem kladům a tomu, že mě více scén a nápadů (např. soudní tribunál v tajemném podsvětí) nadchlo, jsem se neubránil dojmu, že tenhle Orfeus již trochu zestárl. [70%] (05.01.2023)

Smrt je krásná, viděla jsem jí do tváře. Umělci jsou nesmrtelní a láska všechno přemůže. Nebo všechny, i smrt? Líbilo se mi, že podsvětí využívalo při komunikaci se světem výdobytky moderní techniky, i když možná mohlo být před ním i trochu v předstihu. A oceňuji, že bytosti ze záhrobí mají i smysl pro humor. Kameraman si krásně vyhrál s přechody z našeho do onoho světa. (26.01.2020)

Nevím... Není nesmysl říkat tomu surrealismus, když to celkem přesně adaptuje řeckou pověst, čili děj není motivovaný snovou logikou, ale ryze logikou předepsaného příběhu, kde se jen volí stylizace věcí, co se musejí stát (i když teda dojde k pár úpravám děje)? Přijde mi to jako nazvat film hororem, protože se v něm objeví sekera. Ale to jen na opraj - jinak mě tenhle film poměrně nadchnul, předně svými vizuálními hrátkami, které (asi i díky jejích větší jednoduchosti) na rozdíl od Krásky a zvířete nezestárly. 4 a 1/2 (18.02.2017)

Až Vám přejde chuť rozjímat nad svými trampotami, můžete meditovat o podnětném vztahu Jeana Cocteaua a Jeana Maraise (třeba v rámci formule Jean na druhou, nebo o smrti, která s námi chvíli pobývala, potom odešla, ale zajisté zase přijde. A když nic z toho, pak alespoň to tom, jak si moderní filmovou hudbu představuje Georges Auric. Samozřejmě nejzajímavější je potkat svou smrt a žít s ní, i když (nebo přestože) "vyžaduje absolutní disciplínu". Ale kdo by po ní netoužil (po disciplíně), kolik až bylo na světě utopií, které ji také vyžadovaly. Kdybych se díval pečlivěji (tak jako Cocteau), možná bych ji (smrt) také spatřil; možná jsem ji spatřil, možná s ní žiji. A také možná je to úplně jinak, živí a mrtví se trochu pomuchlují a pak si jdou svou cestou... Viděl jsem novou vyčištěnou a upravenou kopii, doporučuji. (29.09.2015)

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)