Orfeus

Nejdřív nalézat, pak hledat, tvrdil Jean Cocteau a Orfeus, jehož největší chybou je, že při útěku zachází příliš daleko, to dělá přesně tak. Utíká od úspěšného života a spokojeného manželství a najde Smrt. Pak ji ztratí a začne ji hledat. Totéž s Eurydikou. Anebo je to všechno naopak? Cocteau vnímá básníka jako naddruh, stejně jako poezii zcela nadřazuje próze. Orfeus se chová jako zmatené chmýří zmítané větrem, které se neustále někdo snaží polapit a zasadit, aby z něj něco bylo, ovšem dá to neskutečnou práci, protože Cocteau bezvýhradně nadržuje jemu. Každý básník je posmrtný. Proto je mu tak těžko žít. Jean Marais se svou nepřístupnou krásou mramorové sochy zastiňuje i sebepůvabnější ženské protagonistky, režisér ho aranžuje do malířských póz a kamera sleduje obdivným pohledem. Orfeus je příběhem lásky, lásky v mnoha podobách. (06.03.2017)

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)

Nevím... Není nesmysl říkat tomu surrealismus, když to celkem přesně adaptuje řeckou pověst, čili děj není motivovaný snovou logikou, ale ryze logikou předepsaného příběhu, kde se jen volí stylizace věcí, co se musejí stát (i když teda dojde k pár úpravám děje)? Přijde mi to jako nazvat film hororem, protože se v něm objeví sekera. Ale to jen na opraj - jinak mě tenhle film poměrně nadchnul, předně svými vizuálními hrátkami, které (asi i díky jejích větší jednoduchosti) na rozdíl od Krásky a zvířete nezestárly. 4 a 1/2 (18.02.2017)

Očakávania, ktoré som mal na základe anotácie, že ide o výborný surrealistický film, očakávania od režiséra, ktorého diela sa vraj vyznačujú svojráznou poetikou i očakávania od hereckých predstaviteľov samotný film príliš nenaplnil. Niežeby bol zlý, to vôbec nie, skôr mierne nevýrazný a pomerne ľahko po čase zapadajúci do kategórie príjemných, vcelku pozerateľných filmíkov, no bez výraznejšieho citového, či intelektového zasiahnutia. Svojrázna adaptácia známeho mýtu starého Grécka je uvedená už názvom filmu. V úvodných minútach je zrejme pre neznalých stručne vyrozprávaný nešťastný príbeh hráča na harfu a jeho ženy Euridiky. Dej sa vzápätí presúva do parížskej umeleckej kaviarne konca 40. rokov 20. storočia, kde sa stretávajú mladí básnici. A začína mierne snový, z podsvetia do živého sveta a naopak plynúci dej popretkávaný obrazovými ozvláštneniami (niektoré scény z podsvetia sú nasnímané na negatíve), dejovými surreálnymi zvratmi a zaujímavými hereckými výkonmi. Nech sa nikto na mňa nehnevá, ale vážne braný surrealizmus považujem za odumretú vetvu umenia. (13.10.2004)

Podobenstvo o smrti a nesmrteľnosti, za svoj námet si Jean Cocteau zvolil starodávnu legendu o Orfeovi. Príbeh je posunutý do súčasnosti a podsúva množstvo otázok, je však natočený zručne a jednoducho, využíva sa zrozumiteľnosť a tajomné sekvencie vyvolávajú divákovu pozornosť. Jean Marais a jeho herecké polohy sú príjemným osviežením. (14.08.2021)