Ida

Pawel Pawlikowski je král, a Lukasz Żal je kouzelník – tak esteticky opojný a vizuálně podmanivý majstrštyk dokáže natočit jen řemeslník, který do svýho díla z plný upřímnosti vkládá srdce, duši, a pár cákanců ejakulátu. 'Ida' je totiž jako panenská blána čistá esence vyprávění obrazem – respektive skrze výhradně statické záběry – a zkrátka vzato must see záležitost, která mohla vzniknout jedině díky fenomenální kreativní synergii mezi režisérem a kameramanem, a která formálně odkazuje a vzpomíná na středoevropskou filmovou vlnu 60. let.... Co se týká narativu a jednotlivých příběhových nuancí, snímek 'Ida' by šel definovat jako lyrické introspektivní road-movie o hledání vlastní identity ve víru tří fenoménů polské národní paměti – katolicismu, komunismu a osudu polských Židů: asketická jeptiška Ida - ztvárněna famózní Agatou Trzebuchowskou, herečkou s tím nejroztomilejším kukučem - která se pokouší odhalit minulost své rodiny, na oné osudové cestě okusuje první doušky svobody, doprovázená její cynickou a neméně extrovertní tetou Wandou (Agata Kulesza) – která je kontrastem vůči uzavřené a ostýchavé Idě, která byla celý svůj život vychovávána v klášteře, striktně učena neutuchající lásce k Bohu.... Divák zde posléze může obdivovat, v akutním případě onanovat, nad nadpozemskou krásou monochromatický černobílý palety, a zejména nekompromisní dominancí formy nad obsahem – jmenovitě dechberoucí kompoziční hrou světel a stínů, potažmo atypickým až impresionistickým rámováním mizanscény, anebo sofistikovanou tonalitou příběhové atmosféry která excelentně vystihuje náturu tehdejší doby. Což lze ostatně lehce přeložit do filmové řeči jako 80 minut instantního cinefilního rauše a vizuálního porna (!) .... Už nyní se nedočkavostí třesu, jakou filmovou delikatesu ukuchtí duo Pawlikowski/Żal příště – tři roky stará hudební epopej 'Studená válka' je prozatím jejich nejlepší a dosud nepřekonaná tvůrčí kolaborace. Oscarová výhra v kategorii cizojazyčný film je naprosto zasloužená. Polsko je jednoduše peak evropský kinematografie.... // VERDIKT: Bardzo fajny film, kurwa! // [#FILMOVKA2021🎬] (19.08.2021)

Radko samozrejme preháňa, a spomínať Tarra je tak trochu ignoráciou celej kinematografie pomalého záberu a jej koreňov vo svete. No v istom zmysle má pravdu - Pawlikowski je epigón. Taký ten milý, intelektuálne založený, umelecky podložený a národne nefanaticky uvedomelý režisér, ktorý sa po rokoch vracia do vlasti, aby o nej natočil film. A ako inak, vyberie si historicky dôležitú tému, ktorú je potrebné sfilmovať, aby si Poliaci mohli vyventilovať svoje emócie neokázalým a politicky korektným spôsobom. Veď predsa prečo nie? Nuž, a tak natočí film. Samozrejme, pre pocit vysokého umenia a vyvolania asociácií s formou 50. a 60. rokov veľmi prezieravo a múdro zvolí čiernobielu. Potom si prečíta pár fotografických príručiek, kde sa dozvie, že správny, profesionálny umelecký záber nemá mať stredovú kompozíciu, a tak vo väčšine záberov umiestni postavy na stranu, alebo do dolného rohu. Samozrejme, aby nezaváňali konštruktom, priradí im význam - keď sa Ida modlí, je v dolnej časti obrazu a hľadí smerom hore. Čo ďalej? No predsa dlhé zábery. Ako sa vraví, dlhý záber - dobrý záber. To je umenie. Čím dlhšie postavy kráčajú z jednej strany na druhú, tým väčšie. Že sú prázdne, chladné a nemajú žiadnu, ani skrytú hodnotu? Na to má dobrý argument - sú civilné! To isto platí i na otázku, prečo je tak jednoduchý a nepodnetný námet rozvedený do takmer jeden a pol hodinového filmu. Záverečný symbolický obrat a návrat Idy do kláštora po konfrontácii s nemravným životom iste nie je kŕčovito umelý, je predsa zo života! Lenže na otázku, prečo je jediný zaujímavý (a brilantne herecky stvárnený) charakter vo filme, teda Wanda, tak odbitý a vytesnený, už riadnu odpoveď nemá. Po celý čas som si pokladal otázku, čo že sa skrýva za skleným pohľadom Idiných krásnych očí? Po naskočení titulkov mi to došlo a povedal som si - "Aha, tak nič." Začínam mať pocit, že poľský film už v súčasnosti prakticky nemá čo ponúknuť. Buď to, alebo mám len k tamojšej produkcii po roku 2000 averziu, čo potvrdzuje i moja nedávna neblahá skúsenosť s tematicky príbuzným Poklosie. Prvá možnosť sa mi však zdá pravdepodobnejšia. 10% (12.01.2015)

Nemám moc v lásce skoro nemluvné hrdiny, ale na druhou stranu mám v lásce hrdiny, kteří jsou plní zmatku a hledají své kořeny. Slečna Ledová a paní Ohnivá pátrají po zemřelých, aby samy zakusily odumření tomuto světu, jedna tak, jak je to milé Bohu, druhá tak, že Bůh bude mít možná trochu práci s její záchranou. Každopádně nás, zhýčkané diváky 21. století, donutily obě ženy se trochu zamyslet. A to se cení. Velmi cení. Stejně jako nádherně pochmurná atmosféra budovaná oprýskanými zdmi, bezútěšnou dobou 50. let, židovským hřbitovem, citově chladným klášterem a samozřejmě to vše v moderním černobílém hávu. (02.08.2014)

Intimně a rafinovaně "jen tak jakoby mimochodem" o velkých tématech (ta se nejen v postavě Wandy překrývají s tím, co by se mělo řešit i v našich luzích a hájích) s nebývale vycizelovanou chladně odtažitou vizuální stránkou. A v ní je paradoxně největší kámen úrazu, protože každý záběr je tak skvostně komponován, až obraz strhává pozornost čistě na sebe. A to není nikdy dobře. Čili paradoxně i navzdory bohatému a kvalitnímu obsahu jde do značné míry o naplnění otřepané fráze "vítězství formy nad obsahem". (17.01.2015)

Snímek, který se dost vymyká současné filmařině, ale mě se tenhle návrat v čase líbil. Depresivní podívaná na krátké sblížení dvou zcela odlišných žen. Tu první sžírá minulost, kterou se snaží vytěsnit současností, druhá by se ráda dozvěděla něco o minulosti, svádí však vnitřní boj se svou budoucností. Nelehký, ale kvalitní film spíše pro náročnější publikum s výbornou Agatou Kuleszou v roli perfektně napsané postavy tety. (16.08.2014)