Ida

Netárrajte. Ztišená výpověď o traumatech dějin, intimní detektivka o identitě a film, který klame názvem, protože těžiště jeho síly netkví v krásných, ale pasivních očích jeptišky, nýbrž v elektrizující postavě tety Wandy (ano, to je ta postava, kterou by tu u nás nikdo nechtěl hrát a napsat, protože je komunistka a není vylíčená jako levoboček pekel). Pawlikowski na své postavy nahlíží skrze obsedantně zaranžované rámy, na nichž se potkává novovlnná nostalgie, sakrální šerosvity a místy až kaurismäkiovské tančírnové retro. Je v tom kus manýry, zároveň tím film dosahuje citelné distancovanosti, která je na jednu stranu na škodu (odtažité je to možná až příliš), na druhou stranu blahodárná (film se nepatlá v sentimentu a obhajování / souzení dějinných křivd a nadbytečném psychologizování). Ida je neobyčejně čistým a vzácně srozumitelným tvarem, který velkou část dramatu schovává za hranice toho, co je zobrazeno. Zůstává velmi komisní a příjemně zdrženlivá do posledního okamžiku. V dobrém slova smyslu "ušlechtilý" film, jakých je vždycky zapotřebí. [80%] (19.07.2014)

Pokud jde o formu, Ida představuje těžkotonážní art, který od počátku nenechává nikoho na pochybách, že vznikl s úmyslem získat cenu na nějakém prestižním festivalu. K takovým projektům přistupuji s předběžnou opatrností, podobné snímky příliš často sráží manýra a tvůrčí sebestřednost. Nechápu například, proč bylo nutné obsadit do hlavní role neherečku. Skutečně nebylo možné najít na četných polských uměleckých školách a oblastních divadlech neokoukanou elévku s výraznýma hlubokýma očima, která by ale zároveň byla herecky tvárná? Vlastně ono to smysl dává. U tohoto druhu snímku je neodpustitelným hříchem hrát. Můžete pouze "být" a "vrhat dlouhé pohledy". Obraz je statický, scénář jednoduchý, příběh povětšině předvídatelný. Podstatou zážitku je ale sugestivní černobílá kamera, která zaznamenává nehostinné prostředí Polska 50. let, zmrzačené lidské osudy a tragické postavy procházející hlubokou vnitřní krizí. Finální rozhodnutí Idy není projevem její hluboké náboženské víry, jako spíš známkou nízké sebedůvěry, zda by obstála v nevlídném světě, kde nenalézá potřebnou citovou a hmotnou oporu. Zůstat v cizím prostředí sám se sebou je prostě k neunesení. Daleko zajímavější postavou je vyžilá teta Wanda, v níž se koncentrují démoni nedávné historie, ideologický fanatismus a následná deziluze, stejně jako vzpomínky na krutost při upevňování nového režimu. Bohužel Pawlikowski témata jen přináší, nerozvíjí je a divák si musí vystačit se svou představivostí. Ida má vzhledem ke svému obsahu ideální stopáž, pokud by byla o 20 minut delší, zůstal bych na 3 hvězdičkách, a pokud by se Pawlikowski nechal strhnout tvůrčím zápalem (což se těmto pánům často stává) a natáhl by stopáž na 120 minut, šel bych nemilosrdně ještě níž. V této podobě si ale dokonce myslím, že Ida je ideální kandidát ke zkoumání nového filmového teritoria. Pokud chcete vyzkoušet nový žánr, v tomto případě minimalistické psychologické drama, Ida je dobrý zkušební terén, který napoví, zda se odvážit dál. Zisk Oscara nepovažuju za adekvátní, narozdíl od takového Saulova syna snímek formální a obsahové kvality přece jen nedosahuje, 4 hvězdičky ale svědčí o tom, že drápkem nebo dvěma ve mě Ida přece jen uvízla. Celkový dojem: 75 %. (11.09.2018)

Propagační výhodou evropského artu se sexy jeptiškou v hlavní roli je rozhodně vždy naděje, že v rámci provokativního napadání starosvětských morálek máme docela velkou pravděpodobnost, že obdržíme její full frontal. Ida nicméně má i jiná esa v rukávu, zejména bravurní kompozici prakticky všech záběrů, které jsou často nepříjemně neinformativní (například několikrát nevidíme osobu, ke které se mluví či o které s mluví, ačkoli je o metr a půl dál od rámu kamery) a jsou koncipovány tak, že jejich aktéři vyplňují jen jejich minimální část. Tenhle způsob snímání, společně s černobílým obrazem napomáhá k zobrazení komunistického Polska jako neuchopitelného zjizveného mladšího bratra Mordoru, prorostlé existencionalismem, samotou a odcizením. I přes to není Ida heavy art, jak se může stát, protože každá ze scén má ve filmu svůj jasně pojmenovaný účel a neprostupnost protagonistek je rámována konkrétním cílem, za kterým obě dvě směřují. Vše za tím si divák může nacházet pohodlně sám a film ho k tomu nijak netlačí. (07.11.2014)

Čirá kamerová kaligrafie s podmanivě pomalým tempem, které umožňuje hlubší prožitek. Navzdory ostatním komentářům nepovažuji Idu za dílo odtažité či přehnaně artistické. Černobílé obrazy a působivé kompozice vyzařují neuvěřitelně silnou atmosféru dobových reálií, které se nemůže vyrovnat žádná klasická dobovka. Ani intimní příběh židovské jeptišky a její životem schvácené tety nepůsobí po psychologické stránce spekulativně, i když jej citově převyšuje právě vizuál (magické detaily Idiných očí) a jemný hudební podkres. Velmi se mi zamlouvala Idina návaznost na život své jediné příbuzné, ovšem Pawlikovski si připravil zcela jiný závěr - zašifrovaný a odpovídající spíše uměle vnesené tezi než doposud fungujícímu přirozenému vývoji uvnitř postavy. (13.07.2014)

Střet 2 naprosto odlišných žen, světů a hodnot. Pátrání po minulosti a vzájemné poznávání Anny/Idy a její tety mě moc bavilo. Stejně jako znázornění doby, ve které se příběh odehrával. K tomu to pomalé tempo vyprávění, delší záběry, černobílý obraz, skvostná hudba (!); to vše diváka navádí k vnímání, přemýšlení, vychutnávání…jo a k tomu „vychýlení“ hlavní hrdinky směrem ke konci filmu; zprvu mi přišlo přinejmenším zvláštní (možná až nepatřičné), ale její následné konečné rozhodnutí (ještě se symbolikou protijedoucích aut) mě pochybností docela účinně zbavilo (navíc došlo na tetina slova). Silné 4* a doufám, že Anninu představitelku ještě v něčem uvidím (ty její oči jsou fakt působivé…a co teprve, kdyby dostaly šanci v hororovém žánru). (10.07.2014)