Memphis

(49th KVIFF) Kdybych zůstal na debatu a měl na to dost velký koule, řekl bych hereckému delegátovi, že lidi ze sálu neodcházeli proto, že by se snad jednalo o "náročný, ale krásný lyrický film, který se odmění jen pozornému a soustředěnému divákovi", nýbrž o do sebe a do Ježíše zahleděnou, nesnesitelně nudnou sračku o ničem. První, a doufám že i poslední film, který mě na festivalu vyloženě štval. Jedna hvězda za fór se šukáním hlíny. Ámen. (09.07.2014)

Rádoby intelektuální videoklip. Willise Earl Beala jsem den před projekcí viděla jamovat v parku u Thermálu a stálo to za to. Nicméně Memphis není ničím jiným než dementní exhibicí bez náznaku děje ve které stojí za zmínku jenom ta hudba. Jednotlivé epizodky nemají žádnou návaznost ani smysl. Dialogy jsou buď vulgární nebo o Bohu a když jich ke konci začne ubývat, ani to nevadí. Pak můžete zavřít oči a předstírat, že tu hrůzu nevidíte. Nikdy jsem nezažila, aby tolik lidí opustilo sál a můj doprovod usnul. (KVIFF 49) (11.07.2014)

Nezávislý snímek, odrážející duši představitele hlavní role, lidskou existenci, víru v Boha a ospalou atmosféru Memphisu. Moc se tam nezpívá, nic moc se tam neděje, tempo je uspávací/hypnotické, kamera nevynalézavá a jediné, co opravdu oceníte, jsou autentičtí neherci, kteří jsou místy vyloženě cool (hlavně tím, jak se vyjadřují). Nejlepší jsou asi dvě až tři historky s filozofickou myšlenkou, které ve filmu zaznějí, mimo jiné na téma "udělal jsem se do hlíny" a "našel jsem kudlu zabodnutou ve svý hrudi" (což není nadsázka, ve skutečnosti v nich vážně vězí hluboké poselství a ještě k tomu jsou zábavné). O zbytku filmu se to samé ale bohužel říct nedá. Štěstí, že má jenom 80 minut. (09.07.2014)

Baladická cesta jednoho hudebníka, vykládajícího o existenci a Bohu. "Willis, we need to make a record." W: "We need to be trees." Film, kde se od začátku do konce nic neděje, děje se to jen a pouze v myšlenkách hlavního hrdiny. Hlavní představitel nehraje sám sebe, on totiž vůbec nehraje. A mně to nevadí. Relaxuju, upadám do drobných mikrospánků. Ne, protože by mě film nebavil, ale protože ve mě jeho vlivem cosi harmonizuje. Taková meditace na plátně. Musím říct, že když bych film chtěla analyzovat, musela bych dodat, že film může působit tak trochu samoúčelně. Sám herec přiznává, že film pro něj fungoval jako zrcadlo, což pro diváka nenese velký význam, vzhledem k tomu, že nemá úplně volný přístup do nitra postavy. Ale já si myslím, že analyzovat film postavený na náladě a atmosféře zkrátka tak nějak postrádá smysl. (09.07.2014)

Nikdy se do Memphisu nepodívám, ale po shlédnutí tohoto filmu můžu říct, že jsem TAM byl. Fascinující polodokument o (ne)natáčení alba, který postrádá jasnou dějovou linku (ona tam je, ale o tom je zbytečné tady psát), zato vypráví jednotlivými obrazy. W. E. Beal se jen prochází Memphisem, sem tam s někým promluví, kamera snímá hrající si děti, baptistické kázání, všudypřítomné náboženské nápisy, zevlující mladíky, ulicemi brázdí bílý lincoln s jednonohým černošským filozofem (když si na ulici tenhle osudem poznamenaný jedinec zapíná bavlněnou košili, je v tom - pro mě - neokázalá symbolika, s níž pracuje celý film)... Film je taky napěchovaný uhrančivou hudbou (nejen dřevní blues). Aniž bych si toho v jiných filmech nějak extra všímal, tady je skutečně celých 79 minut naprosto dokonale ozvučeno (zvukař Micah Bloomberg), zvuky a obrazy vypráví samy - šumění listů na stromě, praskání ohně, vrzání koženkového sedadla, noční cvrčci, jízda kaluží na kole, projíždějící vlak - tohle všechno dělá z Memphisu výjimečný "atmosferický" snímek, který by mohl být jen trochu delší... P.S. To občasné "plácání" rád odpustím. (18.07.2014)