Všetky moje deti

Mnoho detailních záběrů na život Romů ve slovenských "slumech", málo hlubšího poselství. Mariána Kuffu obdivuji, žije evangelium prakticky a nadto umí velmi dobře kázat. Dává příklad opravdu nezištné lásky vůči bližním, vůči lidem, kteří mu vynaložené úsilí asi nikdy nevrátí. Příklad toho, jak může být víra v Boha prospěšná a praktická..... jakkoli je Kuffovo snažení zdánlivě nepraktické (pro něj). Jenže dokument se osobou faráře Kuffy nezaobírá. Neobeznámený člověk tak vůbec nezjistí, kde bere sílu na svou charitativní práci, sílu na jednání s vrahy a dalšími zločinci, s lidmi, kteří jím darovaný cement prodají a peníze propijí. Kuffa jede na vedlejší koleji, což mě mrzelo asi nejvíc. Mnoho detailních (a pro mě mnohdy zbytečných) záběrů bych však nechal na podlaze střižny. Dokument je jako průzor do života Romů - nezačíná speciálním úvodem, nemá vrchol ani pořádný konec. Jakobyste se na chvíli přenesli tam a zase zpět. Jenže já chtěl dokument o Kuffovi. O tom, v jakých nuzných podmínkách mohou lidé žít, víme z mnoha dokumentů a reportáží, ale o tom, jak těmto lidem pomoci hmotně i duchovně, aby se polepšili, o tom nevíme téměř nic. O každém člověku, který dokázal najít správnou cestu sociální a duchovní pomoci, by se mělo natočit víc, než jen momentky z bídy chudých Romů. (04.06.2014)

Farář - hlavní protagonista dokumentu - je buď svatý, šílený nebo tolik nadšený. Podle dokumentu snad všechno dohromady. Všechny moje děti je prosté všech ideologií, alibismu nebo ospravedlňování, proč je někdo takový jaký je. Marián Kuffa pomáhá, co může, ale taky "své děti" nechá, ať si v určitých situacích vyžerou, co si nadrobily a nezbavuje je tak zodpovědnosti. Je ale taky příjemné vidět, že i mezi lidmi na okraji společnosti se najde pár jedinců, kteří se umí chytit kladiva. (08.05.2014)

Na riešenie cigánskych problémov majú ľudia rôzne názory. Zväčša sú to len hlúpe a prázdne reči. Od humanistických (v pozadí ktorých cítiť túžbu zarobiť na eurofondoch) po rasistické. Reči, reči, reči. Zdá sa, že koľko je tu odborníkov. Nie je. Tých, čo niečo zmysluplné robia je ako šafranu. Ako farár Marián Kuffa. Praktik, čo kašle na úradné obmedzenia. Kráča cestou potreby núdznym. Namiesto rečí sú za ním činy. Nie ideály, ale konkrétne výzvy, konkrétne riešenia. Je za tým cesta srdca, obete a Božej milosti. Kto to vo filme nevidí, je rovnaký obmedzenec, ako tisíce teoretikov. Náckovia sa môžu ohradiť, že oni robia praktické veci. Lenže tie sú vo vzťahu k Cigánom diktované najmä nenávisťou, zlom a násilím. Pán Kuffa pomáha tým, čo pomoc potrebujú. Narkomanom, prostitútkam, bezdomovcom a cigáňom. A tiež hovorí, že iná cesta ako vyriešiť zúfalý stav obyvateľov osád ako cesta obete a srdca jednoducho nie je. Súhlasím. Myslím, že úsilie predražených misií v cudzine, či aktivity občianskych združení a nadácií v rozvojových krajinách by sa okamžite mali preorientovať na Cigáňov v osadách. Bezvýnimočne. Pretože pokiaľ existuje tretí svet doma, je úplne zbytočné riešiť ho v cudzine. Na záver jedna parafrázovaná podnetná myšlienka montérkového farára (pretože častejšie sa pohybuje v montérkach ako v kňazskom rúchu): Na záver Ťa nebudú súdiť podľa úspešnosti výsledkov, ale podľa úprimnosti snahy niečo zlepšiť, pomôcť niekomu. (16.02.2014)

Nádej. Že z tohto bludného kruhu možno existuje cesta. Nádej, že stále sú ľudia, ktorí sa snažia a skúšajú a nádej, že čoraz viac ľudí aj z väčšinovej spoločnosti to nebudú vidieť čiernobielo. Sú ľudia, o ktorých životnom diele by sa mali točiť filmy a Marián Kuffa podľa mňa medzi nich určite patrí. Aj keď ani on určite nie je iba čiernobiely. (24.09.2014)

Když jsem viděla, kolikrát byl tenhle dokument v programu ČT kolem Vánoc, ani jsem neměla chuť se podívat. Během takového jednoho obyčejného večera mi přišla SMS "Koukni na dvojku". A tak jsem to zapla. A koukala. A za pár dní jsem na to koukala znovu. A když jsem to dokoukala, byla jsem trochu překvapená. První, na co jsem se zeptala, bylo: "Co ten chlap udělal, že má potřebu takhle ten skutek odčinit...?" ... hned potom mi přišlo na mysl, že má nekonečnou trpělivost. A pak padla věta: "Až pojedeme na Eland (jezdíme přes tu vesnici celkem často), stavíme se za tím chlapem a dáme mu tisíc euro, protože si to zaslouží." A bylo rozhodnuto. Tenhle dokument mě bude stát tisíc euro. Dražší film jsem ještě neviděla. (15.01.2015)