Zátišie

Extrémně nudný film o extrémně nesympatické postavě - sledovat skoro hodinu a půl unylou vizáž Eddieho Marsana, krále všech šediváků mezi šediváky, se rovnalo skoro očistci. Pokud toto někdo označuje za komedii, musí být dočista šílený, ten film by uspal i mrtvého. John May tímto rozšířil početnou rodinu filmových lůzrů, kterým určitý typ filmařů z mně neznámého důvodu cítí potřebu skládat poctu. Vážně bravo, tímto všechny vyzývám, aby na svět přiváděli ještě více filmů o osamělých vyděděncích a honimírech, aby se propast mezi artovou a mainstreamovou produkcí ještě prohloubila a všichni se do ní nakonec zřítili a byl konečně klid. Pokud se ve Varech promítá více filmů tohoto ražení, pak jedině dobře, že už tam několik let nejezdím. (31.01.2015)

Návod, ako si vyslúžiť pekný posmrtný život... Rejža príbeh poníma minimalisticky, nestrháva ani neprekvapuje, miestami možno až nudí, aby v závere všetkému dal zmysel a za tónov konečne naplno rozoznelej krehkej hudby Rachel Portman chytil za srdce a dojal. Chvályhodný nápad takýto ľudský osud vôbec sfilmovať. (11.07.2014)

John May svou práci miluje, snad v ní vidí odraz svého posmrtného osudu, kdy zvláštně ztichlým důkazem nedávného života zůstává jen otisk prstů v kelímku s krémem, důlek v polštáři či rozvěšené punčochy - ti náhle nepotřební svědci žití. Vodítkem k existenci drahých pozůstalých je jen pár zažloutlých fotografií, útržkovitý vzkaz, stará adresa... a tady začíná Johnova snaha o poslední úctu, kterou považuje za nutnou - každému, bez rozdílu - vzdát. Není těžké uhodnout, že zřídkakdy pochodí, ale nevyčítá, nesoudí, jen zrezignuje pohledem a odchází psát řeč a vybírat hudbu pro člověka, kterého nikdy neviděl, ale ví o něm víc, než jeho nejbližší... jenže, doba vzdávání úcty nepřeje a Johnova celoživotní práce je označena jako sentimentální a neekonomická, před odchodem tak zbývá poslední klient, soused, kterému viděl do oken, ale nikdy se nepodíval, možná i proto si vyžádá delší lhůtu k nalezení příbuzných špatného manžela, mizerného otce, rváče a kriminálníka - Billyho Stokea... a hádejte co? Jo, Billy měl funus jako král... To ovšem není pointa, tou prostě musíte projít společně s Johnem... Krásný komorní snímek o tom, o čem se nám nechce moc mluvit (existuje hypotéza, že začátkem konce každé vyspělé civilizace byla neúcta ke svým mrtvým), vynikající Eddie Marsan! Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (21.04.2015)

„Nechtěl byste, aby ho poznali Vaše děti, jeho vnuci? Nikdy není příliš pozdě. Vím, že je už mrtvý, ale ...“ Málo co mě dokáže potěšit tak moc jako objev nenápadného, malého filmu, který si mě dokáže emocionálně zcela získat. Zátiší je nádherně vyvážená tragikomedie. Humor, smutek, dojetí…vše v té správné míře. Film je morbidní, smutný, málomluvný (a přitom tolik říkající), úsměvný i příjemně ubíhající. A v případě Marsana skvěle zahraný. Ten si celý film hravě vystačí s minimalistickým a přitom tak přesným výkonem. Jeho samotářský podivín dělající „jen“ svou práci, z úcty k nebožtíkům vymýšlející smuteční řeči, lepící si fotky „klientů“ do alba, maximálně systematický a svázaný pravidly (vnitřními i vnějšími), jejichž porušení je nemyslitelné (ten úsměv „před“…tak moc jsem mu rozuměl). Emocionální dopad po závěrečné klapce byl pak v mém případě drtivý, proto rád nadhodnotím slabšími 5*. „Nikdy jsem je neslyšel mluvit, když spolu seděli na lavičce. To je to, co bychom chtěli všichni, že? Ženu, se kterou se dá mlčet.“ (10.03.2018)

Velice zvláštní kousek o jednom malém človíčkovi s velkým srdcem. Eddie Marsan vystřihnul introverta Johna Maye v kvalitě A+, pomalé tempo vyprávění a tichá atmosféra naprosto přesně vykreslila příběh úředníka, který hledá pozůstalé po osaměle zemřelých, organizuje pohřby, píše proslovy, vybírá hudbu... Závěr mi sice až tak nesedl, ale aspoň jeden úsměv vykouzlil... (02.11.2019)