Zátišie

Ten, kto tomuto filmu pridelil nálepku komédia asi nemal všetkých pohromade. Ide o smutnú, veľmi tichú, pomalú drámu s námetom pre mnohých tak nepríjemným, že sa naň snažíme myslieť čo najmenej. Veď kto by už mal chuť myslieť na smrť? K téme smrti sa tu ale ešte na dôvažok pridáva aj samota, ktorá všetko ešte viac deprimuje. John May je samotár pracujúci ako úradník, kde jeho jedinými klientmi sú ľudia po smrti, ktorých nemá ani len kto pochovať. Muselo byť pre neho veľmi ťažké uvedomovať si, že s nimi zdieľa rovnaký opustený osud, možno aj preto sa tak snažil, aby im aspoň niekto prišiel na pohreb. Určite si pritom miliónkrát položil jednu a tú istú otázku: preboha, a kto nakoniec pochová mňa? Snímok má veľmi pomalé tempo a je plný tichých pasáží (to ale k tomuto námetu patrí), avšak ten kto vydrží bude odmenený prenádherným emotívnym koncom. Rozhodne to ale nie je dráma pre každého, film nie je ľahké stráviť. Inak E. Marsan bol v tejto postave geniálny. 80/100 (06.11.2015)

Smutný film o jednom samotárovi, ktorý sa paradoxne živí tým, že sa stará o pohreby opustených ľudí, ktorí už nikoho nemali. Má to pomalé tempo. Veľa sa tam toho nenakecá, ale nuda to rozhodne nie je. Je to celkom fascinujúce a Eddie Marsan podal skvelý výkon. Trochu ma len sklamal záver. Dúfal som, že sa naplní nádejná línia s príbuznou jedného nebožtíka, ale príbeh hlavného hrdinu utnuli iným spôsobom a ten poetický záver ma už toľko nenadchol. Ale za jedno pozretie film s takýmto netradičným hrdinom stojí. Asi najväčším plusom je, že z ústredného hrdinu - samotára neurobili nejakého psychopatického magora ako to majú vo zvyku v thrilleroch. 6/10. (04.11.2019)

John May svou práci miluje, snad v ní vidí odraz svého posmrtného osudu, kdy zvláštně ztichlým důkazem nedávného života zůstává jen otisk prstů v kelímku s krémem, důlek v polštáři či rozvěšené punčochy - ti náhle nepotřební svědci žití. Vodítkem k existenci drahých pozůstalých je jen pár zažloutlých fotografií, útržkovitý vzkaz, stará adresa... a tady začíná Johnova snaha o poslední úctu, kterou považuje za nutnou - každému, bez rozdílu - vzdát. Není těžké uhodnout, že zřídkakdy pochodí, ale nevyčítá, nesoudí, jen zrezignuje pohledem a odchází psát řeč a vybírat hudbu pro člověka, kterého nikdy neviděl, ale ví o něm víc, než jeho nejbližší... jenže, doba vzdávání úcty nepřeje a Johnova celoživotní práce je označena jako sentimentální a neekonomická, před odchodem tak zbývá poslední klient, soused, kterému viděl do oken, ale nikdy se nepodíval, možná i proto si vyžádá delší lhůtu k nalezení příbuzných špatného manžela, mizerného otce, rváče a kriminálníka - Billyho Stokea... a hádejte co? Jo, Billy měl funus jako král... To ovšem není pointa, tou prostě musíte projít společně s Johnem... Krásný komorní snímek o tom, o čem se nám nechce moc mluvit (existuje hypotéza, že začátkem konce každé vyspělé civilizace byla neúcta ke svým mrtvým), vynikající Eddie Marsan! Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (21.04.2015)

Extrémně nudný film o extrémně nesympatické postavě - sledovat skoro hodinu a půl unylou vizáž Eddieho Marsana, krále všech šediváků mezi šediváky, se rovnalo skoro očistci. Pokud toto někdo označuje za komedii, musí být dočista šílený, ten film by uspal i mrtvého. John May tímto rozšířil početnou rodinu filmových lůzrů, kterým určitý typ filmařů z mně neznámého důvodu cítí potřebu skládat poctu. Vážně bravo, tímto všechny vyzývám, aby na svět přiváděli ještě více filmů o osamělých vyděděncích a honimírech, aby se propast mezi artovou a mainstreamovou produkcí ještě prohloubila a všichni se do ní nakonec zřítili a byl konečně klid. Pokud se ve Varech promítá více filmů tohoto ražení, pak jedině dobře, že už tam několik let nejezdím. (31.01.2015)

Slovo still se v angličtině používá pro označení fotografie a stejně tak Still Life zpočátku působí. Nehybné záběry, málomluvný hlavní hrdina, minimum emocí. Eddie Marsan se na roli o samotě žijícího úředníka, který se snaží najít rodinné příslušníky zesnulých, typově hodí dokonale a je sympatické, jak se s probouzením života u hlavního hrdiny začíná rozjasňovat i audiovizuál celého filmu. SPOILER Pasoliniho důvod pro ukončení celého filmu zrovna tímto způsobem chápu, ale jeho názor, že by happyendingem "John a Kelly" z celého filmu vyznělo, že je jeden typ života lepší než druhý, nesouhlasím. To, že někdo v průběhu života změní preference o tom, jak chce žít, ještě neznamená, že jedno je objektivně lepší než druhé. A neznamená to ani, že jedno je pro určitého hrdinu lepší než druhé. Člověk se mění a je klidně možné, že v určité části života pro něj byl lepší životní styl, který později opustil. (09.07.2014)