Chorus Line

70%, ale tak-tak. Od muzikálu přece jen očekávám něco jako výpravu, a tohle se až na několik flashbacků odehrává prakticky jen na jevišti. Kostýmy jsou naprosto šílené (jasně, osmdesátá léta, ale na z úborů jak na spartakiádu se mi fakt navaluje, o trvalé nemluvě). Písničky jsou takové nijaké a Douglas (Michael, ne ten náš oblíbený cinefil:-) taky nemá zrovna moc prostoru, navíc od rejžy neuslyšíme ani jediný song. Ta sedmdesátka je ale za to něco těžce definovatelného, co dělá dobrý film tím dobrým filmem. Obávám se ale, že znovu si to už nepustím. (28.10.2007)

Mám rád Michaela Douglase, na rozdíl od muzikálů. V tomto, který se celý odehrává na jevišti a nejakčnější scéna je ta s vymknutým kotníkem, mi však ani Douglas nějak nesedl. V záplavě těch neuvěřitelně ohebných tanečníků jsem mu zkrátka nevěřil, že býval jedním z nich. Na jeho místě bych si v té době daleko lépe představil Johna Travoltu či Vlastu Harapesa (nebo Harapsa, sakra jak se skloňuje Harapes?). Takhle to na mě však působilo asi tak, jako kdyby na konci 36. komnaty Šaolinu seděl s nunčakem za pasem mnich, kterého by hrál Rudolf Hrušínský... (10.12.2013)

Taneční, akční, neobvyklé × dlouhé, chvílemi nuda. Nebyl to špatný snímek, začátek filmu, kdy se vybírali taneční jedinci byl víc než poutavý a akční. Poté, ale co se nejužší výběr postavil do řady a každý tanečník začal zpívat o svém životě, to nastala opravdu nuda. Písničky nebyly nijak poutavé, bylo to dlouhé, o ničem. Do toho neustále se vtírající bývalá tanečnice a partnerka choreografa. Námět to byl ale zajímavý a velmi neobvyklý. (16.06.2009)

3,5* Moc se mi líbila jednota místa a času (celý film se vlastně odehrává během jedinného konkurzu na posty tanečníků do sboru v jednom nejmenovaném divadle), dost se mi líbila i některá taneční čísla a stejně tak hudba, za kterou stáli Ralph Burns a Marvin Hamlisch. Kvůli nim jsem se vlastně na Chorus Line díval, maje v živé paměti neuvěřitelná čísla a písně z mého nejoblíbenějšího "muzikálu" vůbec - ALL THAT JAZZ. No jo, jenže po skvělé úvodní scéně, plné rychlých střihů a střídajících se tanečníků, najednou filmu spadne řemen a režisér jej nahodí až na samotný závěr, chvíli před posledním číslem. Je to škoda, protože kdyby se místo pseudopsychologických zpovědí uchazečů o místo v řadě pokusil režisér dostat se postavám opravdu pod kůži a ne jen planě a dlouze šveholit, bylo by to moc dobré dílo. (25.07.2009)

Nejsem zrovna taneční divák, ale v tomhle filmu je hezkých pár míst, kde mi pohyb, jehož jsem svědkem, způsobuje mrazení v zádech, pokaždé, už spoustu let. — To obrovské, umanuté úsilí, které je tu tak opravdově zobrazené, úsilí o to být v něčem tak dobrý, jak je to jen možné, poprat se v pravou chvíli o příležitost s druhými i sám/sama se sebou, mi bylo odjakživa hrozně blízké. I ty intimní prožitky, pocity, výlevy, které Zach doluje z účastníků konkurzu, mi nějakým záhadným způsobem rezonují někde v podvědomí – vážně by mě zajímalo, jaké zasuté ontogenetické či snad fylogenetické zapomínky, jaké podivně intenzivní touhy po ztracené čistotě či po čem se to ve mně už tři dekády rozechvívají třeba u takového At the Ballet. — Romantika je za mě skoro navíc, ale není jí tolik, aby obtěžovala nebo zrušila to nepochopitelné uhranutí, ve kterém na Chorus Line vždycky zírám od úvodních leteckých záběrů Manhattanu až po závěr s postavami vyloučených tanečníků vystupujícími ze zrcadel a slévajícími se v závratně dokonalé vlny zlatého moře. (13.09.2015)