Stratené dievča

Naprosto zjednodušeně, tenhle film si mě získal zásadní věcí a to pohledem na vztah bez emocí a zbytečných předsudků. Tohle jsou vztahová klišé a zákonitosti, které ve vztahu máme všichni, ale vidět je nechceme a nejsou hnaná do takových obrovských extrémů. Ženy u takového filmu musí plakat (a ne rozkoší:-)). (16.10.2014)

„What are you thinking? What are you feeling? What have we done to each other? What will we do?“ Fincherův Bitter Moon, co v druhém plánu ukazuje, že veřejné mínění je jako fotbalový rozhodčí z české ligy. Lze poměrně snadno ovlivnit a kdo ho má na své straně, vyhrává.. Nalevo narativní prvotřídnost, dokonalý smysl pro detail, Reznorova znepokojivá hudba ženoucí vše dopředu silou osmiveslice ze Social Network či na autora nezvykle vysoký stupeň zábavnosti, napravo několik logických děr (nevěřím, že z důvodu puncu pokleslosti) a emoční chlad o povrchové teplotě prsou inuitské stařeny. Ano, řemeslná preciznost je krásná věc, ale nač stahovat kalhoty, když esenciální Fincher (Seven, Zodiac) je ještě daleko.. Věřím, že když se Ben Affleck připravuje na role, čouhá mu z hromady gumových medvídků jen hlava.. (29.10.2014)

"Když myslím na svou ženu, myslím na její hlavu. Představuji si, jak rozbíjím její lebku, prohrabávám se jejím mozkem, snažím se získat odpovědi." Jsem velkým, jasným a neoddiskutovatelným vládcem naší domácnosti - prostě vařím, peru, žehlím, starám se o děti, zařizuju večeře při svíčkách a zpod pantofle vykukuju jen s nejvyšší opatrností. Mně se zkrátka nemůže stát to, co se stalo Nickovi. Jenže s Nickem jsem si užil celkem slušný napětí, ještě lepší pocit beznaděje a kdybych věřil tomu, že FBI skáče tak jednoduše na špek, tak bych se stal nepolapitelným federálním zločincem. Takhle musím konstatovat spokojenost s filmem a nespokojenost s tím, jak to dopadlo. Já bych ji zabil minimálně třikrát. (08.04.2015)

Podobně jako Paul Thomas Anderson také David Fincher se v rámci své režijní dráhy posouvá k čím dál tím utlumenější a střídmější formě dokonalosti. Po první části filmografie, která se vyznačovala okázalou formální efektností, jež u Finchera kulminovala v "Úkrytu" oplývajícím hrátkami s průlety kamerou prostorem v dokonalých realitu popírajících jízdách, přichází v pozdějších filmech stále větší efektivnost a nenápadnost. Neznamená to, že by se Fincher i PTA stali nějakými askety, ale pouze že jejich mistrovství se projevuje tím, že na sebe nikterak nepoutá pozornost. Skoro bychom mohli mluvit o návratu studiového stylu, kde také forma sloužila k maximálnímu vtažení diváků do vyprávění a neměla na sebe nikterak upozorňovat, jen tentokrát se nejedná o následování nějakých konvenčních pravidel, ale projev dokonalého obeznámení s řemeslem a maximální promyšlenosti zpracování každého záběru za jeho účelem v celku díla. "Zmizelá" pak představuje Fincherovu strhující masterclass v šálení diváků, kde současně žasneme nad vyprávěním (příznačně o postavách, které šálí své okolí a důmyslně pracují se svým obrazem), ale také nad tím, jak zdánlivě lehce a nenápadně nás film vede a drží přikované k obrazovce či plátnu po celou dobu, aniž by nám dovolil vydechnout. (11.11.2020)

B-R-A-V-O. Tentokrát budu trochu osobnější, Davide, u Zmizelé se předvádíš v té nejlepší formě a po celou dobu film pevně držíš ve svých rukách. Směrem k závěru jsem na tebe skoro začal křičet a zároveň žadonit, ať nevymýšlíš blbosti a nepoděláš konec, ale i ten sis naprosto s přehledem pohlídal. Za tohle mistrovské dílo a zároveň dokonalou „šachovou“ partii, u které si člověk nikdy nemůže být jistý, kdo má zrovna navrch a jaký bude následující tah, ti moc děkuju a udílím naprosto suverénní plný počet. (27.12.2014)