Osamelosť cezpoľného bežca

Hrdinou příběhu je další z řady rozhněvaných mladíků. Debutující Tom Courtenay se správně vzdorovitým výrazem ztvárňuje mladého zlodějíčka, jenž v nápravném zařízení objeví nadstandardní talent pro běh. Neuspokojivý život za mřížemi s občasnou možností úniku prostřednictvím sportovních aktivit prokládají vzpomínkové flashbacky, v nichž se dozvídáme o mladíkově vztahu s přísnou matkou, umírajícím otcem a nakonec i o osudné krádeži, jež ho přivedla do problémů. Přestože při běhu, tomto symbolickém útěku před společností, zažívá chvilkovou radost (zdůrazněnou i použitím odlišného filmového materiálu oproti pasťákové rutině), stále si uvědomuje, že vlastně běhá pro někoho jiného; plní cizí sny a nežije svůj život. A s tím se rozhodně nesmíří. Více zde. (03.10.2022)

ocenenia : MFF Mar del Plata 1963 - Najlepší herec (Tom Courtenay), Špeciálna cena poroty ('For the intelligence and lyricism with which he expresses the conflict between individuals and society within contemporary life'), Špeciálna cena film.kritikov, Čestné uznanie film.kritikov (herec Tom Courtenay) (11.03.2010)

"Hey, Col, what's the first thing you'd do if you won 75,000 quid?" - "Count it." Tvorba britského hnutí Free cinema sahá již do počátků 50. let, úzký okruh tvůrců (Anderson, Clayton, Reisz, Richardson, Schlesinger) se na britskou scénu etabloval dokumentárními, levicově zaměřenými filmy, které často zobrazovaly mládež dělnické třídy v realitě všedního dne, což bylo s podivem, protože většina představitelů Free cinema pocházela z vyšších vrstev britské společnosti. Později, koncem 50. a začátkem 60. let, se pustili do tvorby celovečerních filmů, často na základě literárních předloh Rozhněvaných mladých mužů (britská "obdoba" beatníků). A právě Osamělost přespolního běžce je jedním ze základních kamenů hnutí. Téměř vzorový příklad filmu, ve kterém dospívající jedinec (rebelující Colin Smith) statečně vzdoruje systému. Colin je za krádež umístěn do převýchovného ústavu, kde se záhy zjistí, že je velmi talentovaný běžec. Colin se od ostatních chovanců značně odlišuje, většina si chce svůj trest v klidu "odkroutit" a znovu se začlenit do společnosti, hlavní postava se ale odmítá podřídit tvrdému režimu, nicméně mu jsou ředitelem ústavu (vkládá do něj veškeré naděje na vítězství v přespolním běhu) udělena určitá privilegia. Závěrečný běžecký závod zachytí Colina v totální rozpolcenosti, v průběhu závodu je divák svědkem Colinových myšlenkových pochodů (Richardson zde aplikuje důmyslnou střihovou montáž), jež přesně vystihují vnitřní rozervanost hlavního (anti)hrdiny. (19.12.2007)

Soucit s těmi co věčně prohrávají a v jistém smyslu opak všemožných motivačních snímků, proslovů a knih. Ukázka toho, že každé vítězství má svoji cenu a že někdy je lepší prohrát a zachovat si vlastní důstojnost a pocit svobody, než podřídit se měřítkům toho, co je ve většinové společnosti bráno jako úspěch. (19.01.2018)

Nejoblíbenější film jednoho z mých nejmilejších přátel by neměl ujít ani mé pozornosti, zvláště když hněv, který jej patinuje, trávil – a tráví – i mě. Tedy oč jde: především o ryzí hořkost, která po sobě zanechává jen tmu, vlastně víc než tmu: šeď, která je horší, protože na rozdíl od prvotních temnot, které lze zaměnit za vodstva a písky, z nichž vše povstalo, je tato neplodná a zdánlivě – a co hůř: konvenčně – obyvatelná. Od prvních vzpomínek nešťastného, osamoceného běžce jsem se ptal po životě. Na plátně se umíralo, trpělo, radovalo i krvácelo, prudce se rodila láska i kypěl chtíč, ale vše jako by jen nalévalo příslušné tekutiny do připravených nádob. V mlhách vyhasínajících dělnických těl se zastavoval čas a vyhlíželo se bezčasí jako spása před smrtí ztotožněnou se životem, který je však jen přežíváním. Ne však při běhu: tam se zažíhalo vše bezděčné a všechny domnělé smlouvy parafoval oheň... Vzhledem k tragičnosti ztěžklého dosedání, zaklekání do bloků u tohoto snímku překvapí lhostejná kamera, která však vidí vše, co má, a svým urputným žvýkáním gumy věrně zprostředkovává slepotu hrdinů. Zrak nájemného kameramana ovšem současně nelíčeně předvádí všechen ten dusivý kouř nedělních rán, v něž se přetavil nečinný týden, a divák se tak může klidně tázat, co je za těmi bílými paspartami, zda tam pokračuje fikce, anebo se tam zabydluje ještě nestravitelnější fauna. Mnoho slov a málo příběhů: v zásadě jde ale jen o jedno, o tu osamocenost, osamocenost, ne samotu! PS: Vychován Thoreauem jsem se vždycky ptal na rozdíl mezi během a chůzí. Odpovědí mi bylo kulhání, při němž se v jednom prudkém doteku sdělí tělo i země navzájem. Tedy každý ryzí běh se musí před svým cílem zastavit, a to nepochopí nikdo jiný než ten, který se doběhl… (02.09.2017)