Recenzie (2)
Detektivní příběh se odehrává v bistru "Žlutá liška" na Montmartru. Zde se schází stálá parta štamgastů a jedním z nich je agresivní alkoholik a bývalý spisovatel, nositel Goncourtovi ceny. Když je zavražděn ve svém bytě, jsou ostatní hosté kavárny podezřelí, protože ho do jednoho nenáviděli. ()
Kdybych měl vyjádřit svůj dojem z filmu pouze jedním slovem, byl by to nejspíš respekt... respekt k osobnosti Jeana-Pierra Mockyho, který měl v roce 2013 za sebou víc než půlstoletí bohaté režisérské tvorby a po všech těch letech si stále naplno dokázal udržet svůj originální rukopis. Zatímco jiní osobití evropští režiséři starší generace po mnoha letech tvůrčí práce nejednou sklouzávají k filmům spíše zaměnitelným s tradiční produkcí a někteří podlehli i lákavým nabídkám za velkou louží, Mocky se pořád nepodbízí ničemu, vybrušuje svůj typický styl do teprve originálních rozměrů a osvobozen od producentů s nízkým rozpočtem točí originální autorské filmy pro malou skupinu spřízněných diváků. *** Žlutá liška je mým prvním setkáním s Mockyho tvorbou po roce 2000. Neočekával jsem, že uvidím film, který bude moct naplno konkurovat nejlepším režisérovým snímkům ze 60. a 70. let. Pokud ale pominu směšně pojatou scénu vraždy, která na mě působila dojmem, že by jí zvládl natočit lépe i kdejaký amatér a kterou si u mě Mocky na chvíli pokazil své jinak velmi slušné renomé, byl jsem poměrně spokojen. Konverzační hříčka nejen o vraždě, jejíž vyšetřování neprobíhá na místě činu ani v policejní budově, nýbrž mezi kumpány přímo v baru Žlutá liška, kde zavražděný pravidelně pobýval, mě v první řadě potěšila řadou výborných herců několika generací. Převažně mužský ansámbl svou vnější přítěžlivostí doplnila přímo démonická Béatrice Dalle. S jednou příjemným a jindy až satiricky kousavým nadhledem odsýpá hra z převažně jedné místnosti, v rámci níž se jako na divadelní scéně vystřídají herce a jednotlivé situace. I samotná režie mě dokázala zaujmout, zejména ve scénách, kdy v pozadí snímaného dialogu lze sledovat ještě vedlejší dění v pozadí záběru. Nejčastěji přítomná postava senilního barového klaviristy v podání Micheala Lonsdala, který s despektem k novému světu tvrdí „Od svých 57 let jsem nenašel nic, co by bylo krásné, ani v životě, ani v umění...“, dává zároveň celé této kousavé hříčce jakýsi smutný až depresivní ráz. Provokatér Mocky si opět neodpustí některé své tradiční úlety a podle všeho plně stotožněn s filozofií Lonsdalovy postavy pak naservíruje ujetý závěr, jaký možná porušuje všechna žánrová klišé, ale s jakým se stotožní asi jen málo diváků a asi i kvůli závěru uděluji nakonec „jen“ velmi silné 3 hvězdičky. [70%] ()
Reklama