Blade Runner 2049

O nejeden parník lepší než čeho jsem se obával, ale o poznání horší než v co jsem doufal. První uvedené platí především díky přesně vystihnuté svébytně pomalé hypnotické "nedivácké" atmosféře (nesporně to pocitově má 2049 minut), řešení velkých existenčních otázek skrze lehké náznaky (jakkoli hůře než u předchůdce), designem i nápady vymazlené funkční aktualizaci světa o třicet let, dunivé a opojné audiovizuální stránce, že nejde "o to samé v jiném hávu" či skutečně hrajícímu Fordovi. Druhé pak kvůli několika dějovým linkám ze závěrečného aktu, které jsou diskutabilní až vyloženě na přes držku, nemalému množství natahovaných či přímo nadbytečných scén, chladnosti navzdory tomu, že by to rádo bylo tuze emocionální a příliš tématům, která se nakousnou, aby se záhy vytrácely rychleji než slzy v dešti. Nadčasová legenda z toho rozhodně nebude, to jedině snad po stránce řemesla, ale více než pouze sakra dobrý antiutopický snímek to je každopádně. Otázkou však samozřejmě zůstává, zda "více než sakra dobrý" je dostačující v případě pokračování jednoho z nejvlivnějších počinů kinematografie. (05.10.2017)

Spoilery. I když... Na úvod je třeba podotknout, že filosofování o stvoření, o tom, kde končí člověk a tak dále, vyznívá o několik řádů lépe než ve dvojici Prometheus+Covenant. Na což musím ovšem hned navázat tím, že pro mne to stále není dost, aby mne to nějak oslovilo a zasáhlo (ostatně ta laťka nebyla zmíněnými filmy nastavená moc vysoko). Na film s podobným tématem je v BR2049 až příliš málo, hmm, života. Vystupuje zde dohromady 3,5 člověka (plus houf sirotků?), jinak samí uměláci. Bavíme se o rození dětí, o nebezpečí stržení systému, o hrozící válce mezi lidmi a replikanty, a přitom nic z toho nevidíme. Filosofovat tímto způsobem o něčem, co ve skutečnosti film nenabízí, mi zkrátka přijde prázdné a umělé, bez ohledu na vizuální a zvukovou dokonalost. Řešíme osud jednoho dítěte člověka a replikanta, přičemž jediné děti vidíme jen v jakési SF variaci dickensovského chudobince, kde se místo cupaniny a koudele recykluje elektronický odpad. A na větu "more human than human" a její variace už začínám být vážně alergický, ba bych otevřeně řekl, že mě sere. Tohle flagelantsví je teď tak strašně v módě a je tak strašně předvídatelné, že minimálně mě nemohlo v tomto podání překvapit cokoli, co z děje vyplynulo. Zkrátka variace na téma android potká androida, z něhož se stane slizka. Kdyby to aspoň zůstalo u nabízející se dějové linie, protože androidů, co si myslí, že jsou lidi, už tu bylo dost, opačná varianta mohla být příjemnou změnou. Jenže nic, uměláci jsou ti hodnější a lidstvo je tím, kdo vyznívá špatně. Dobře, skupina RSS (Replikanti za Sociální Spravedlnost) po hlavním hrdinovi žádá něco, co není úplně lidské, ale samozřejmě z humánních důvodů (když se báli, co by mohl Deckard prozradit, proč ho tedy neodstranili dříve, to je jen jeden z mnoha příkladů, kde logika drhne). A celá ta příprava revoluce, plány na utajení a odvádění pozornosti a tak dále, to všechno je tak neuvěřitelně naivní a ten svět tak nefunkční, že to ze mně prostě víc než prvoplánové emoce vzbuzené vizuálem a hudbou nevydoluje. Stačí porovnat s jinou Dickovou adaptací, Minority Report. Tam ten svět žil, fungoval, působil přirozeně, tady nic takového není. Stejně tak samotné "vyšetřování", na začátku se jako deus ex machina objeví zásadní informace a pak veškeré "stopy" tak nějak přicházejí samy od sebe, resp. protože si to někdo přeje. A jaký smysl mělo, že si to přál - tedy přáli, takhle na sebe jen upozornili, to nebylo odvrácení pozornosti, ale její přitáhnutí. Pokud jde o herce, Goslingův výraz jsem popsal už u Drive, netřeba opakovat. Herectví jsem tak mohl ocenit leda u Forda a Robin Wright, leč ti hrají co musejí. Zbylá část osazenstva jsou prostě virtuální a umělé děvčice, tam se o hraní dá mluvit asi tolik jako v případě Goslinga. Udělené body jsou proto především za technickou stránku (i když i tu ta neživotnost sráží dolů). (06.10.2017)

Tak jsem si říkal, po přečtení některých z mých oblbených, se kterými se většinou shodnu skoro jako Čuk s Gekem, že z tohoto ranra se mi bude chtít blade. A ono ne. Vizuálně perfektní, logika pokulhává o dost méně, než v prvním spektáklu, Ford zde opět působí jako amatérský neherec, takže korelace zajištěna. Pravda, natáhnout film na šestnáct a půl týdne nebylo asi nutné, jenže co už. Když má člověk dosti času, protože nespsavost je dar nedar, tak.... A vůbec, takto vyhajpované hepyjendy mou duši vždy potěší. (13.01.2018)

Řídím se zásadou: neměj vysoká očekávání a tu a tam budeš příjemně překvapen. Nový Blade Runner pro mě nepředstavuje zklamání, jakkoliv kritických výhrad bych mohl vyslovit více. Celkově ale jde vedle Nolanova Dunkerku o můj letošní největší zážitek z návštěvy kinosálu. Je to více než důstojné navázání na Scottův snímek, resp. jeho upravenou verzi z roku 1992. Navázání nejenom dějové, ale i atmosférou a stylem. Jen jsou všichni o 30 let starší a nikomu to evidentně neprospělo. Deckhart zestárl, ekologická krize se prohloubila, sociální rozdíly jsou extrémnější, strachu a napětí všude přibylo. Replikantů je víc a představují větší výzvu než kdykoliv dřív. Blade Runner 2049 zobrazuje svět, který sice dosud neexplodoval, šňůra už ale hoří a plamínek se neúprosně přibližuje k náloži trhavin. Denis Villeneuve skládá působivé depresivní obrazy světa, kde lidstvo nezvládá samo sebe, natož soužití s umělou inteligencí. Síla jeho filmu tkví v režii a vizuálu, se scénářem je to o poznání horší. Podobná výtka se ale dá vztáhnout i na Scottův snímek, který je silnější v budování atmosféry a nastolování etických otázek než v hodnověrnosti konstrukce zobrazovaného světa. Blade Runnerovi 2049 můžete vyčítat leccos, od nevýrazného ženského záporáka, který se určitě nevyrovná replikantovi Battovi z jedničky, po podivnou postavu šéfa nejmocnější korporace Niandera Wallaceho, který připomíná spíš vůdčí postavu náboženské sekty, jehož vzhled má patrně odkazovat někam k biblickým motivům Boha stvořitele. Mezi současnými blockbustery ale vyčnívá jako Petřínská rozhledna nad Prahou. Pokud mu například uživatel Matty vyčítá přílišnou čitelnost, doslovnost a generičnost, v zásadě souhlasím, ale moje zlomyslnost si neodpustí v takovém případě nahlédnout do hodnocení Promethea, který je pokud jde o výše uvedené o několik tříd horší, navíc má mizerný střih, selhávají v něm nejzákladnější vypravěčské postupy a používá tu nejlacinější symboliku. Kupodivu zjišťuji, že tam, kde Matty odbyl Blade Runnera třemi hvězdičkami, dostal Prometheus čtyři a 75 %. S hejtováním bych byl proto opatrný a některá zklamání bych přisuzoval spíš nerealistickým očekáváním a v neposlední řadě i tomu, že se Blade Runner zpronevěřuje komerční líbivosti. Pomalý tříhodinový biják budovaný na dlouhých záběrech prostě nesedne každému. Pokud vábení nového Blade Runnera neodoláte, výrazně doporučuji vidět ho na velkém plátně, na malé obrazovce totiž hodně ztrácí na své obrazové působivosti. Gosling v hlavní roli může sice někoho znechucovat omezeným herním rejstříkem, ale nezapomeňme, že hraje androida, a tak mu to snad můžeme odpustit. Já si Blade Runnera 2049 užil - ne jako mistrovské umělecké dílo, které by mělo být nějakou zásadní výpovědí o našich technologických možnostech a strachu z blízké budoucnosti, ale jako velkolepý trikový blockbuster, který není tak třeskutě blbý jako převážná většina těch ostatních. Celkový dojem: 90 %. (09.10.2017)

K prvnímu dílu si dodnes hledám cestu, protože své nezpochybnitelné myšlenkové výstřely schovával do příliš jednostranného vyprávění. Teď Fancher s Greenem takový koncept staví na hlavu a za každou zdánlivě jednoznačnou scénou či linkou nechávají nenápadně rozehrát nepočítaně filozofických či psychologických motivů. Kolik toho ve mně zarezonovalo i po obyčejné reklamě nebo jednom pohledu do dáli. Nechat diváky takhle dlouho čekat na toho, na koho se podle plakátu stejně v první řadě nedočkavě tetelí, si nemůže dovolit jen tak někdo a překvapuje mě, kolik deprese se v tom čekání skrývá. Rok 2049 má ve Villeneuveho podání ve svých koutech hromadu bolesti, která ale paradoxně probouzí dávno zapomenuté radosti, schované ve vzpomínkách, "které někdo prožil". Z hloubi duše vytrhává nezlomnou touhu žít či existovat a dokazuje, že nový Blade Runner rozhodně není chladný a kdo říká, že ano, ten ho snad ani nevnímal. Gosling se totiž pro role plné ukrývaných pocitů narodil, takže to vnitřní lomcování i stoupající vzdor jsem s ním prožil do poslední kapky. V mém případě tak šlo o intenzivní, díky étericky lehké i dunivě prostupující hudbě extrémně emocionální zážitek, kdy mě příběh v nečekaných chvílích řezal až někam do srdce, kouzlil hořké slzy a jediné, co na něm bylo chladné, byl sníh, déšť a nálada světa, ve kterém se odehrál. (06.10.2017)