Wish I Was Here

Největším kladem téhle komedie je kromě velmi vydařeného soundtracku také její nepodbízivost. Rozhodně se z ní neposadíte nějak extra na zadek, ale po celou dobu trvání působí mile a rozhodně ne lacině. Při jejím sledování jsem tak trošku upustil uzdu své fantazii a nechal jsem se hned v průběhu sledování několikrát unášet, jako hlavní hrdina. Bylo to opravdu moc fajn, škoda jen, že to tak nejde i ve skutečnosti. Stačilo by jen jednou za den… (19.10.2014)

65%. Příjemná komedie, která však až příliš často sklouzává k sentimentálnímu melodramatu s nerovnoměrně kombinovanými prvky obou žánrů. Oproti Braffově prvotině Garden State má Wish I Was Here řadu menších trhlin, které na jedné straně nepřekáží, na druhé straně však místy dopouštějí narativní nesrovnalosti a především pak narušují atmosféru, která se tak musí mnohokrát budovat prakticky od nuly. Příběh nábožensky založené rodiny, která se potýká se značnými finančními problémy a jejíž hlava se potýká s krizí středního věku, není zdaleka originální, takže scénář musí nabízet nějakou přidanou hodnotu, kterou Wish I Was Here víceméně postrádá a to z něj dělá zcela obyčejnou komedii, trochu narušenou zbytečným americkým patosem. Naštěstí to zachraňuje celá řada humorných gagů, převážně v první polovině filmu, a charaktery, které jsou napsané svědomitě a relativně uvěřitelně, takže působí přirozeně a díky tomu to jako celek funguje aspoň v rámci možností, zvlášť v tom rodinném smyslu, protože sledovat tak semknutou a funkční rodinu je velmi pozitivní a místy skutečně až motivační. Braff si oproti téměř bezchybnému Garden State po tvůrčí stránce rozhodně nepolepšil, ale ani nelze říct, že by zklamal. Příjemná, ale zapomenutelná rodinná tragikomedie. (04.11.2015)

„Můj táta má rakovinu, moje děti vyloučí ze školy a já nemám práci. V čem jsem to vlastně vyhrál?“ A všichni byli šťastní, i ten nadrženej kolega z práce nakonec dostal co proto. Na druhou stranu – proč ne. Snímek, který sice sráží nejedno klišé a hodně se v něm brečí, chápe, hází psí pohledy, klepe na rameno, ale i tak získává sympatie z obyčejných situací. Život jedné rodiny „zkoumá“ skrz několik momentů, jejichž důležitost si lze uvědomit až zpětně. Už debut Zacha Braffa Procitnutí v Garden State byl o umírání a usmiřování v rámci rodiny, jeho druhý tvůrčí počin nabízí vyrovnávání se s rodinnými rolemi, s (ne)plněním snů, s lidskými chybami. Tyhle pocitové kousky, kdy se leckdo ocitá na životní křižovatce, mám docela rád. Herci jsou přesní (Zach Braff, Mandy Patinkin, Joey King, Kate Hudson nebo Josh Gad), soundtrack citlivě zvolený, Braff nezklamává ani jako scénárista. „Slunce, tohle je Noah. Noahu, slunce.“ (04.11.2014)

Mno, Garden State zbožňuju, takže na Wish I Was Here jsem se velice těšil a dokonce jsem i na Kickstarteru přispěl nějakých 100 dolarů. Ale film byl spíše zklamáním. Herecky a hudebně perfektní, ale příběh mi přišel docela elementární, místy dost lacině slzopudnej a celkově necelistvej. Tentokrát jsem to zkrátka Braffovi nežral. Škoda. (22.09.2014)

Hodně jsem chtěl, aby to byl můj nejoblíbenější film, ale není. Pustil jsem si to stejně přehypován jako Boyhood a odnáším si stejný pocit: Je to dobré, ale s ničím u srdce mi to nehnulo. Slibovaná linka s ComicConem má opravdu malinkatý prostor, stejně jako Jim Parsons. Naopak je tu hodně Židů, které v traileru utajili a jejich linka je pro mě osobně z jiného světa. Celé je to navíc scenáristicky docela nesoudržné. Krize třicátníků se mísí s náboženskou výchovou dětí, obtěžováním na pracovišti, nerdovskými motivy - a není moc jasné, jak na sebe scény navazují (hodně WTF třeba výlet k opuštěné skále, kde se kromě referencena GS nic nestane a k ničemu to nevede). Nejvíc mě film bavil když otvíral právě geek/nerd téma s kosmonauty, ComicConem a dospělými, co pořád trochu sní o tom, že budou hrdiny: ale bylo to bohužel moc utopené v rabínech, aby se mi to líbilo víc než na 3*. (27.10.2014)