Siedmy kontinent

Perverzní studie chladnosti, odcizenosti v rodině, kde hrají důležitější roli předměty každodenní potřeby, na které se během filmu díváme v detailních close-upech, než prázdné, nic neříkající obličeje jejich uživatelů. Nihilistický monument, obzvlášt v churavých podzimních dnech opravdu tísnivá podívaná, po které by si to "chtěl jít hodit" i největší optimista. (07.10.2013)

Fiktivní příběh podle skutečný události, kterej je mnohem pravdivější a skutečnější kritikou kapitalismu než cokoliv od Michaela Moora. Zbožňuju Hanekeho záběry na předměty místo postav. Haneke odmítá nechat diváka ztotožnit se s jakoukoliv postavou nebo jí hodnotit, on totiž dlouho postavy mnohdy zabírá jen tak mimochodem a pouze jejich jednající části, zpravidla končetiny, tím dostává do filmu přímo diváka a dělá z něj postavu samotnou. V poslední části mu pak předkládá možný řešení. Emoční síla a deprese z filmu nevychází kvůli aktu samotnému, ale kvůli pocitu diváka, že Hanekem popisovaný svět je totožný s divákovým. Vztahová nefunkčnost je zachycena skrz neochotu komunikovat. Film je postaven na mozaikovitém stylu, kdy až poslední fáze nám podává vysvětlení k opakujícím se sekvencím a záběrům. (21.01.2011)

Už ve svém debutu se Haneke projevuje jako nelítostně krutý vypravěč. Sedmý kontinent není klasicky odvyprávěn, ale připomíná spíš skládanku, jejíž jednotlivé díly utvářejí celkový obrázek rodiny směřující k tragédii. Celý film je prezentován se striktní lakoničností, až chirurgicky přesnou odsobnělostí (což předznamenává jeho další snímky), jejíž vrchol je ve scéně ničení domu. Sama scéna je svou destruktivností nejradikálnější – zasahuje víc, než kdejaký patetický blockbuster. Haneke je nemilosrdný v použití detailů, nevšedním rámováním, které je málokdy zaměřené na výraz obličeje, nepoužitím nediegetické hudby... Co naplat – to jsou přece atributy dalších Hanekeho filmů. Jakkoliv je ale Sedmý kontinent mým teprve čtvrtým seznámením s režisérem, jeho debut mě přišel vůbec nejmrazivější. Předně svou zprvu nenápadnou gradací, jež je v závěru dotažena do zničujícího výsledku. (20.04.2012)

Môj štvrtý film od Hanekeho. Už po prvých troch som ho zaradil do mojej Top 10 a Siedmy kontinent iba potvrdil, že to bola dobrá voľba. Hlboko ma sklamalo iba jeho 71 fragmentov. Práve Siedmy kontinent (alternatívny názov Cesta do Austrálie je tiež nápaditý) mi pripadá ako nejaká skladačka, mozaika, u ktorej každý pridaný kúsok približuje divákovi hrozivú podobu výsledného diela. Obraz spokojnej rodiny, žijúcej v materiálnom dostatku začína deštruovať pre mnohých nepochopiteľná žieravina, ktorej účinkom sa plánovite, systematicky (inak to aktéri snáď ani nevedia) približuje neodvratný koniec. Ešte aj rybičky na koberci, tak ako v správnej tragédii, poskytli chvíľkovú nádej, že to nakoniec neskončí až tak zle. Ale Haneke, to je kat všetkých nádejí. Pre niektorých ľudí by mal byť na recept. (14.12.2010)

Vždycky když se dívám na nějaký film, prvořadým kritériem hodnocení je, jestli vidím, že tvůrce ví, co dělá, nebo to náhodně střílí, jak mu to přijde dobrý. U Hanekeho o důkladném promyšlení výstavby snímku nepřemýšlím, to tam prostě je. Další otázka ale je, jestli s jeho stylovými volbami (a s mravními východisky) souhlasíme. A tady už mám problém. Scény ničení domu jsou prostě strašlivě zdlouhavé. Dá se sice uvažovat nad tím, že tím režisér zprostředkovává divákovi informaci, kolik času zabere zničit všechen balast věcí, kterými se obklopujeme - z čehož se pak stává důkazní materiál pro kritiku konzumu. Já ale úplně nevěřím, že divák potřebuje sledovat deset minut záběrů na stříhání triček, aby tohle všechno došlo. Střih funguje už od počátků kinematografie jako prostředek narativní zkratky, která je všeobecně sdělná. Ve výsledku: Sedmý kontinent stojí a padá na úderné pointě, což z něj dělá film na jedno použití. Přesto sílu a vypovídací hodnotu nepostrádá, jen už si ho nepustím znovu. (14.08.2019)