Umělcova smlouva

Utlučen kulometnou palbou mnohosmyslných dialogů, zahlušen sebevědomými Nymanovými variacemi, ohromen groteskní výpravou, pobaven živou sochou, smířen s tím, že místo o řešení vraždy se hraje jen o troušení klíčů, místo zápletky se naznačuje mocenská přetlačovaná a místo emocí se blazeovaně kyne, nenašel jsem si pro sebe žádné pojivo, které by dalo té hromádce rafinovaných a často i půvabných jednotlivostí nějaký celistvý tvar. Buď tentokrát Greenawayovi intelektuálně nestačím, nebo se mě snaží utáhnout na vařené manýře bez náplně. (12.09.2016)

Umělcova smlouva sice nabízí spoustu řekněme květnatých dialogů s lehce ironickým nadhledem a jistým povýšeneckým úšklebkem, ale to je tak všechno. Po nějakou dobu projekce jsem se snažil v těch rozhovorových výměnách najít nějakou šťávu, něco pořádného k zasmání, prostě nějaké živější emoce, ale buď se mi jen nepodařilo naladit na tu správnou vlnu (což nepopírám), nebo v nich nic takového opravdu nebylo. Nicméně, postupně mě film začal docela nudit a já ho jen nevzrušeně dokoukával, a to bez zvědavosti, jak to celé dopadne (ne že by na příběhu nějak moc záleželo); ostatně i konec mě tak nějak nechal chladným. Výtvarná stránka filmu mě spíš míjela, tedy s výjimkou těch kreseb. A „sochu“ považuju jen jako za jakýsi artový výstřelek (který mě iritoval). Ve skrze průměrnou podívanou nevytáhne ani (jako vždy) výborná Nymanova hudba. (13.07.2014)

I když je obvykle těžké se k podobným filmům věcně vyjadřovat, nedá mi to a podělím se o pár svých vlastních dojmů. Především tato Greenawayova sonda, do dob škrobených šatů a pompézních paruk, do dob anglického baroka, zdá se, mluví o vrstvení a stírání tehdejších společenských rozdílů. U daných postav převyšují vlastnosti jako arogance, megalomanství, bezcitnost, sebestřednost, vlastně tu moc těch kladných ani nenajdeme a celé je to stylizované jako hříčka, poskládáná do minimalistických výjevů, s krásně líbivou minimalistickou hudbou, v prostředí skvostných, obrovských zahrad a staroanglických, zbohatlických usedlostí, se vším, co k tomu patří a nemalou roli tu hraje i ovocnářství a jiná zahrádkářská témata, která prolínají celý film a tvoří jeho nedílnou část. Fakt, že film má také kriminální podtón asi není potřeba více rozvádět, důležité je hlavně to nepřeberné množství obrazů, metafor, odkazů a neustálé tlachání, mezi kterým se občas skrývají podstatné informace, zkrátka je to umělecký film o pocitech a jako k takovému je třeba k němu přistupovat. Co se týče intelektuálních filmů, jako je tento, tak dávám spíš přednost filmům s minimem dialogů a bez komediálních prvků, ale i tak jsem se dokázal naplno vžít do Greenawayových, 300 let starých vizí a vychutnával si kapku po kapce, doušek po doušku šťávu z ovoce jeho rozsáhlých zahrad. 70% (20.07.2013)

Zmluva zo strany navrhovateľa, teda ľudovo to nazvime, ako určitého »zamestnávateľa« [pani šľachtičnej Herbertovej], pozostávala najmä z toho, že pán Neville, čiže akýsi «umelecký maliar,» následne namaľuje akési  p-a-n-s-t-v-o  zo všetkých svetových strán, čo by malo vskutku napokon predstavovať nejakých cca. 12 kresieb - počas nasledujúcich dvanástich dní - s príslušnou odmenou v podobe po 8 £ za každú kresbu, pričom ešte zároveň ponúkal svoje služby i extra naviac, ktoré si zrejme každý potenciálny, a k tomu povedzme i vnímavý divák, už dávno sám, snáď automaticky domyslel, pokiaľ som nedokončil danú vetu. • Greenawayovo kinematografické dielo by som charakterizoval asi iba touto jednou [predsaže ale trocha viac rozšírenejšou] vetou: »Nastávala naprosto nekontrolovateľná, dialógová smršť so sakramentsky nesympatickými postavami, ktoré si určite odo mňa udržiavali maximálne možný odstup, a to konkrétne zasadeného do historického obdobia dekadentného a intrigánskeho b-a-r-o-k-a  z konca 17. storočia s neuveriteľne nadčasovou barokovou hudbou v podaní Michaela Nymana, ďalej s extravagantnými kostýmami, akoby boli doslova ušitými v danej epoche, alebo i pomerne dosť zaujímavý, režisérsky štýl Petra Greenawaya, ktorý sa tým pádom akosi práve vďaka tomu postupne štylizoval do pozície samotného, ústredného protagonistu, čo bol ďalší pridaný level, od ktorého by si malo filmové publikum vzápätí asi veľa sľubovať, čo mohlo mať zase napokon i úplne opačný charakter.« (05.04.2024)

Umelcova zmluva je predovšetkým Greenawayovou zmluvou (dosť delikátnou a ošemetnou, no stopercentne čestnou) s divákom. Divák dostane svojich "dvanásť kresieb", musí sa však dať nechať tak trochu znásilniť (ako pani domu). Napríklad nebrať kriminálnu zápletku ako kriminálnu zápletku. Smrť pána domu je tu totiž rovnako irelevantná ako smrť pána domu v Altmanovom Gosford Parku. Nemá pre film žiadny podstatnejší význam, či lepšie povedané - jeho smrť nás zaujíma len do tej miery, do akej sa vzťahuje k úvahe o povahe výpovednej hodnoty umeleckého diela ako takého. Greenawayove vizuálne atraktívne spôsoby premýšľania o realite bývajú priam deskriptívne názorné, no táto okázalá inventarizácia sveta sa v konečnom dôsledku ukáže ako falošná alebo prinajmenšom nespoľahlivá. V Topení po číslach režisér s maniakálnou obsesiou skladá stupnicu neexistujúceho meradla. V Umelcovej zmluve klasicisticky vecná kresliarska optická pomôcka vnáša falošnú ilúziu poriadku do sveta, ktorý z princípu iný ako "barokový" ani nemôže byť. Čo mám na tomto filme úplne najradšej je zdanlivo bezvýznamná a nezmyselná scéna, v ktorej pani Talmannová predstaví pánovi Nevillovi holandského záhradníka ("Pán van Hoyten je takisto umelec."), na čo pán van Hoyten k zdeseniu Nevillovmu i divákovmu pokojne spustí monológ v rodnej reči. Áno, umelec je zvláštna persona, ktorá si arogantne dovolí hovoriť čosi nezrozumiteľné, šarmantne sa pri tom uškŕňať a očakávať, že to bežný smrteľník ocení. Nie som si istý, či Greenawayovej "holandčine" rozumiem bezozvyšku, rozhodne si ju však cením ako máloktorý iný filmársky jazyk. Ak už hovoríme o jazykoch, je tu ešte aj iný jazyk, jazyk hudobný. Film sa totiž môže pochváliť jedným z najlepších soundtrackov v dejinách kinematografie. Rytmika Nymanových pseudobarokových tančekov má až diskotékový drajv, iba sa divím, že žiadny DJ z toho doposiaľ neurobil nejakú kompozíciu v štýle house music. Jediné, čo možno filmu skutočne objektívne vytknúť je nadmerný záujem o hovorené slovo, čo na jednej strane možno vyhodnotiť ako typicky barokovú opulentnosť hodiacu sa k dobe baroka, na strane druhej ako nedostatok zmyslu pre čisto kinematografické kvality, keďže film by sa mal na rozdiel od divadla rozhodne viac zapodievať vizuálnymi hodnotami. (12.08.2007)