Hany

Pochvalu si tvůrci filmu Hany zaslouží snad jen za technické zpracování spojené především s věrným navozením pocitu pro diváka, že je film natočen na jeden záběr. Bez jakéhokoliv střihu. Bohužel tak to opravdu není. Jinak je Hany snůška rádoby intelektuálních nebo uměleckých dialogů a dějových linek. Naprosto nezajímavé, neosobní a nudné. Trailer nalákal, ale snímek jako takový opravdu nezaujal. (05.10.2014)

Český Birdman - ale jen tím, že vystihuje, jak hluboko je česká kinematografie pod světem. Mohl bych tak jako ostatní snaživě přičítat hvězdy, protože technická stránka nebo entuziasmus a formální ambicióznost jsou opravdu hodné úcty. Ale to bohužel nic nemění na tom, že Hany jsou bohapustě prázdným, blábolivým utrpením, které koncept naplnily podobně jako svého času Krysař. Katastrofa. Generační refelexe ale tam přeci jen je: Tak jako jsou postavy vesměs jen narcistními kecálky, kteří ze sebe chrlí emocionální i verbální skelnou vatu, tak... tak ani tvůrci toho mnoho smysluplného neřekli. (25.01.2015)

V květnu mají premiéru dva nové české filmy, přičemž jeden z nich rozhodně stojí za návštěvu kina... a Olmerův návrat jím (nejspíš) není. HANY není typický HEČ (Hezký Český Film), přestože jde o místy vtipnou podívanou se stylizovanými dialogy, za nimiž se ale skrývá dobře odposlouchaný způsob vyjadřování určitých generačních a třídních skupin. Je také formálně výlučným, ale rozhodně ne divácky nepřístupným dílem, jehož - s výjimkou epilogu - zdánlivá jednozáběrovost není tím největším náporem na udržení pozornosti. Rytmu je dosahováno jednak auditivními flashforwardy, které člení dění do jednotlivých aktů, jednak pečlivě načasovanými příchody nových postav (v první půlhodině jsou nové postavy uváděny na scénu zprvu po sedmi minutách) či variacemi stylu (přechod ze steadicamu na ruční kameru ve zlomovém okamžiku v první hodině, který je zároveň příkladem díky postprodukci "neviditelného" střihu). Překvapivě na pozornost náročnější je vyprávění s několika protagonisty, které střídá ohniska zájmu, je uskupeno do vzorců a má metafikční rozměr. Rozhodně ale nejde o nic nepřístupného, protože sebeuvědomělé pasáže jsou v tomto velmi návodné (pokud Foll v cameo roli hovoří o A - B - A1, jde zároveň o strukturu na sebe navazující trojice scén, kdy v první je spor mladého páru /A/, v druhé je odbočka ke starší generaci s vysvětlením /B/ a ve třetí se dostáváme k dalším partnerům v krizi /A1/). A zmiňovaný metafikční rozměr není nic, co by stíralo hranice mezi klasickým a uměleckým vyprávěním, pouze umožňuje významům volně putovat a nabývat nové podoby (symbolika hnijícího království je, doufám, více než jasná, že?). Epilog pak tne do živého, když ukáže, že postavy obývají uzavřený mikrokosmos, z kterého nejsou schopni vystoupit ani umělci, kteří na tento problém svými díly poukazují. Více v exkluzivní kritice. (27.04.2014)

„Hele zeptáme se tady mladýho zoba, ne? Ať nám řekne takovej mužskej pohled na věc, viď? Oni chlapi obecně dost hluboce cejtěj všechno, viď?“ – „Jo no, to cejtíme.“ – „Že jo?“ – „Hlavně třeba ryby.“ Hany je po delší době jeden z filmů, který se mi nejen, že špatně hodnotí, ale vůbec jakkoliv uchopuje. Dokonce se mi těžko rozhoduje, zda se mi snímek spíš líbil či ne. Styl natočení mě vcelku zaujal, „štafeta“ navazování (pomocí postav) mi přišla docela přirozená, nenásilná a zajímavá (přestože jsem posmutněl pokaždé, když se centrum dění „vyneslo“ pryč z ústředního podniku, jakkoliv byly třeba řeči štamgastů v nedaleké hospodě taky docela výživné). Nepochopil jsem však, proč tvůrci porušili avizovanou (a samozřejmě imaginární) „jednozáběrovost“, když to vlastně absolutně k ničemu nevedlo (vtěsnat do filmu další postavu, která by publikum „dostala“ zpátky do Hany, by jistě žádný problém nebyl, takže o co mělo jít?). Nejsilnější na filmu mi přišly (místy až dokonale) absurdní dialogy. Při jejich poslouchání mi dokonce ani tak moc nevadila zjevná stylizovanost (jen občas), protože to, co si nanejvýš birazní postavičky sem tam sdělovaly, mě upřímně hodně rozesmávalo (i Jirkův dlouhý monolog na cestě k zastávce překvapivě nezačal nudit). Bohužel však docházelo na hlušší místa (otec s kolem?!) a jejich korunovací byl moment, který přišel zhruba po hodině projekce. Po střetu na ulici se totiž celý film ponořil do zdánlivé anarchie, já nechápal proč, co tím chtějí tvůrci říct, a Samirův počin mě rázem přestal bavit. Cíl filmu mi tak zůstal utajen (snad nemělo být pointou toho všeho něco tak banálního, jakože si „na veřejnosti“ hrajeme na něco jiného, než ve skutečnosti jsme), a pokud jím naopak mělo být čistě pobavení (a snad i jakási satiricky zabarvená sonda do nočního života určité věkové a společenské skupiny), byla poslední dvacetiminutovka naprosto zbytečná a mimo. Ve výsledku tak hodnotím „neutrálním“ průměrem. „Jo a potom, pak asi půl hodiny bylo ticho, to asi přišel ten její táta, hele ten je taky takovej…“ – „Co?“ – „Divnej, furt na mě čumí, když tam sem. Jako ten z tý krásy americký…“ – „Spacey?“ – „Jo! Ježiš ty seš tak chytrej!“ (26.01.2015)

Proběhněte se po noční Plzni nebo Praze, nakoukněte do inťošskejch kaváren či obyčejných hospod, projděte se po parcích a tohle všechno tam uvidíte. Dokud se film odehrával v rámci obyčejného a rušného nočního života, bylo to super. Jakmile ale přišel střet násilníků a policie, šel film trošku mimo mne. Přišlo mi to trochu zbytečné a jestliže si film do té doby udržoval civilní věrohodnost, tak tady jí do určité míry ztratil. Ale převážná většina času se odehrává právě v ulicích, takže hodnotím pozitivně, na čemž mají svůj velký podíl i herci v čele s přehrávajícím Jiřím Kocmanem, který mě chvílemi bavil i lezl na nervy. A tak to asi mělo být. 70% (28.06.2015)