Zlodeji bicyklov

Před pár dny jsem viděla klasiku Řím, otevřené město, jiný film z řad italského neorealismu. Chtěla jsem proto zhlédnout i dalšího zástupce tohoto stylu a udělat si lepší obrázek. A taky jsem si chtěla odškrtnout další klasiku ze seznamu. Musím říct, že Zloději kol mě nebavili tolik jako právě Řím. Opět chválím styl, realističnost, možnost vidět chudobu poválečné Itálie a dopad oné chudoby na obyčejné lidi. Ovšem příběh mě nezaujal tolik, jak jsem si myslela. Někdy od poloviny filmu mi navíc začal lézt na nervy hlavní hrdina, což výslednému dojmu taky moc nepomůže. Neříkám, že je to špatný film, to rozhodně ne, naopak, je to pravověrný zástupce neorealismu se všemi klady, které se k němu váží, ale když vám film neodsýpá, nelze dát větší hodnocení, byť je to klasika jak se patří. (17.04.2012)

Jeden z nejvýraznějších reprezentatnů italské poválečné tvorby neztrácí nic ze své působivosti ani po půl století. Vypovídá o životě v poválečném Římě více než leckterý dokumentární materiál a to proto, že zachycuje morální hodnoty své doby. Je zde patrný levicový avšak zároveň nikoliv komunistický podtext. I přes to, že třou bídu, nevěnují revolucionářským agitátorům pozornost. Tím, se film odlišuje od soudobých děl a od politického klimatu poválečbých let. A také se mi líbí poselství, že na zločin musíš být gauner, dobrák se vždycky spálí. To platí i dnes. (25.09.2007)

Bavily mě takové detaily, jako popelářské auto, rozdávání polévky, jezení chleba s mozzarellou. Celkově je ten film hezký k dívání, vzhled Říma koncem 40. let; je to zajímavé. Jinak v tomto případě šlo filmařům o zachycení neradostné poválečné situace a je pravda, že se to dokonale povedlo. Příběh je velmi jednoduchý, ale předpokládám, že hlavně díky režisérskému umu Vittoria De Siky to není ani v nejmenším nuda, naopak. Z prostého hledání kola bylo vytěženo maximum. Skutečně mistrovská práce s filmovým médiem. (16.09.2009)

Příznačně až do momentu, kdy vylepuje plakát hollywoodského filmu, jako kdyby Antonio sám byl hrdinou pohádky z továrny na sny. Za prostěradla utrží skoro přesně tolik peněz, kolik potřebuje ke koupi kola, první pracovní den začíná rodinnou idylkou... teprve krádež spouští jeho bloudění v kruhu. Nevšímavost, sociální rozdíly, bezmoc (jednotlivce i institucí). Tvůrci přitom neustále zdůrazňují, že protagonistův osud není ojedinělý, že je pouze jednou ze stovek obětí nefungující společnosti (např. skličující množství jiných jízdních kol). Východisko pro něj neexistuje. Být film natočen v Hollywoodu, nejspíš si hrdina v závěru uvědomí, že jsou i důležitější věci, o něž člověk může přijít. Jsou, ale jaká je to útěcha, když nemáte žádné nadějné vyhlídky? 85% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Radko, Exkvizitor (01.08.2006)

Zapomínanou skutečnost klopotnosti hospodářského vzestupu v západní Evropě připomíná tento kvalifikovaný vhled do života italských městských lidových vrstev. Válka utichla, nebezpečí hladomoru bylo odvráceno, dokonce i sehnat bydlení či - neřku-li - byt se stává dosažitelným (minimálně ve srovnání se ZÁZRAKEM V MILÁNĚ). Ale práce je pořád nedostupná a reminiscence na válečná léta a hospodářskou krizi předcházejícího desetiletí zůstávají živé. Takřka dokumentární natáčení - podobně jako v případě filmu ŘÍM-OTEVŘENÉ MĚSTO - názornost a hlodavě drásající přítomnost rodinné tragédie jen zesiluje. Mít kolo znamená pro otce-živitele být vším a mít vše. A naopak. Devatenácté století - jistěže ve významně změněných kulisách a parametrech - má i dnes k naší současnosti, kasinového kapitalismu, virtuálních realit a elektronických plateb blíže, než jsme s to sami sobě připustit. Toto nemilosrdné zrcadlo života nás i po šedesáti letech účinně zbavuje jedné z mnoha našich nebezpečných iluzí. (17.09.2007)